Už to ale není Čína. Krásné kontrasty. Tmavě modré nebe, sytá zeleň a lidé zajímavých obličejů v krojích pastelových barev. Obrázky, jaké jsou vidět v knihách o Peru. Tady se mi moc líbí. Guidebook praví, že cesty do Tibetu ze Sichuanu a Yuanu patří mezi nejdivočejší a nejnebezpečnější na světě. Je to ale výlet sám o sobě. Nepatříme mezi pár dobrodruhů, kteří tady tráví mnoho času pokusy o probití se nekonečnou hradbou hor a byrokracie. Ještě svitla naděje! Tasím poslední zbraň. Pro tento případ v čínštině zhotovený opis živnostenského listu na průvodcovství. Polda váhá, chce 20 dolárků, šahá po razítku. Když ale dodá, že zavírá oči a ať počítáme s další "taxou" (rozuměj síla, která zavře oči a pozvedne ruku s beranem) v Deqe, která leží o 180 km dál... , padají dvířka klece. Poděkuji a jdu si dát smažák z jačího sýra, který se tady jí nasladko, s cukrem. Nic zvláštního, ale uklidnily se nervičky.

   Opět změna. Původní trasa je z důvodu deště nesjízdná. Bereme tedy jinou. Stačila! Možná jsem rád, že pršelo! Nebeská stoupačka po uježděné hlíně, sesunuté úseky, tisíce zatáček ...Šílené, ale nádherné. Přesedáme. Po hodině opět. Chybička se vloudila a my jeli nazpátek. Po partičce kulečníku uprostřed deštného lesa stopneme frézku a vrátíme se na ranní start. Správný směr, správný šofér, správná pohoda. Projíždíme zatím nejkrásnější scenérie. Vodopády, skalní průrvy, padající balvany. Údolí kolem jsou rozdělena stovkami malých políček a uprostřed jako ostrůvky vesničky. Moc krásné! Přijíždíme do hornické vesnice. Všude dým a kolem desítky komínů, plivajících různobarevné plameny. Jako ve strašidelné pohádce. Nudle, vajíčka a pivo, které nechutná. Možná jsem nemocný, ale v horách si mě už ochočil čaj. Nejlépe jasmínový. Tlačenice a presu se dnes neúčastníme, obešli jsme nádraží. Zato jsme svědky šílenosti. Polda řádí a uklidňuje dav elektrošokem. Je mi na blití, když snad na tři metry vidím v očích mladé mamky zvířecí hrůzu nad visícím damoklovým mečem. Co byste zvolili - ránu demobilizérem nebo umačkání kojence, který bohužel vyčnívá? Mimochodem, najít utopené mimino se vám určitě při průjezdu Čínou podaří, i když o to nestojíte. Nekoukejte moc do kašen! Končí tam mnoho nechtěných holčiček. Jako koťata! Je to výsledek umělého udržování porodnosti a sociálně-ekonomické zrcadlo země. Mám z toho špatnou náladu. Čurák jeden policejní zkurvený. Myslím celý svět! Choulím se u hajzlového výklenku pod umyvadlem, které chybí. Kapající trubky jsem zablindoval žvýkajdou. Přes Reťu, který zvolil stranu blíže k perónu, nejprve proběhne asi pětičlenná rodinka, později ho přiomráčily jejich zavazadla.

   Začínám mít Číny dost! To, co bylo týden, dva k smíchu a nezvyklé, je nyní otravné a nesnesitelné. Chlápkovi vedle, který mě živí jablky, přivírají pazoury do dveří, krev stříká kolem, nehty jsou zašlapány. Je mi ho líto, a tak z trosek dřívější lékárny tahám obvaz a tinkturu. Tamtamy roznesou zprávu o bílém doktorovi. Nezbývá než věřit, že my nebudeme nic potřebovat a po vyplýtvání obvazů rozdat pár acylpyrínů jako neškodné placebo. Opět Chengdu. Chce se mi brečet. Vzpomínaný TP dostaneme jen s letenkou do Lhasy. Končí platnost víza, mám této země dost. Dalajlámu také vyhnali... Válečná porada. Na obzoru další noc v "atomovém hotýlku" - raději se ožíráme až do rána s príma kluky od Bordeoux. Letištní hádka ohledně další taxy. Už nebereme ohledy na nic a nikoho se šikmými kukadly. Rolujeme. Pak racek zamává křídly a slova tady končí... Tiše čučím, nalepen na sklo, zapomínám dýchat a obdivuji opravdové hrdiny, ztracené kdesi dole v oceánu skal a ledu. Nelze trvale žít na křídlech spokojenosti. Problémy s naší "cestovkou", umocněny nevyspalostí a snad i smutkem z přistání, ústí ve fyzické napadení čínského lumpa nezkrotným ostravákem. Ale vybojoval!

   Čtrnáctihodinový spánek dává zapomenout a objevujeme Potalu a Norbulinku. Obojí, vlastně vše s výjimkou Jokghangu, je poznamenáno turistickým průmyslem. Jste uprostřed Tibetu, bývalého kulturního a společenského centra, domova i hřbitova všech těch dřívějších Dalajlámů, a přesto se cítíte jako na burze u Černé louky. Trošku smutné, ale proč by se právě tady měl zastavit čas? Kdo chce a dá si práci, tradici najde. Třeba jen opravdový jačí jogurt nebo chang nakvašený ptyalinem ze slin, mají co říct.

   Stop je mizerný, krajina ohromující. Později zjišťuji, že Velký Himaláj jsem si dokázal představit, vykreslit pomocí obrázků a knih celkem pravdivě. Tibet ne - je mnohem, mnohem tajemnější.

   V Shigatze, co se týká architektury, králi Tibetu, panuje zmatek mezi cizinci. Bus do Kathmandu jezdí 3x měsíčně a vůbec není lehké sehnat "tikety". Uvažujeme o basecampu Mt.Everest, ale dobře vyzbrojeni Frantíci byli horou odmítnuti. Mnoho sněhu. Je ještě brzy. "Hiking" po okolních kopcích mě dostává do kondice. Krásně si užívate sluníčka a výhledů. Tibetská plošina má průměrnou výšku 3.900 m.n.m., takže obojího je nadstandardně! Po pár dnech mám barvu jako pravá tibetská babička z tržnice. Bělocha připomíná jen kůžička mezi prsty a žilkovitě probledlé vrásky na čele. Ale tak to asi "muší bejt". Zase kousek popojedu. Fleka mám na motoru, bágl bůhví kde. Situaci nejlépe vystihuje věta přemožitele kanálu: "Já su tak šťastnej", pravil Venclovský jadrnou moravštinou, když ho vytáhli z moře. Šoférská pauza. Pustina, hory, linka vedoucí někam a dva stany. Cítím, že právě tady je kousek duše syrového Tibetu. Vstupuji, spíše vpadávám do jurty. V hustém dýmu jsem přehlédl schod. Pravé peklo. Topí, spíše čoudí se tady sušeným jačím trusem. Nezvyklá návštěva, vše utichlo. Pauza. Žádám chang.

   Topič přestane pumpovat měchem. On se u pece musel narodit! Pohádková bytost s nádhernými "dreadlocky". První dojem. Jsem obsloužen a zároveň sledován. Cítím se velmi jistě, přesto ne povýšeně. Dlouhý doušek. Spokojený výraz. Oči pomalu častují a každého zvlášť tiše a uctivě zdraví. Lucifer se zvedá a nalévá další misku osobně. Nabízí sušené kozí maso a nekvašené placky. Našel jsem TO, proč jsem tady. Vyprávíme si, každý ve své mateřštině, své příběhy. Nevím, co říká, ale cítím, že konečně někdo nežádá peníze a nestěžuje si na těžký život. Ač by na to měl nejspíš opravdu právo! Rozkoukávám se. V rohu se vyrábí tibetský čaj. Máselnice, do ní "čerstvý" teplý čaj, půl hrnku soli (!!!) a z hroudy pod stropem pár lžic. Dobře prošťourat a můžeme nalévat. Chutná odporně, ale asi vědí, co dělají! Ze stejné hroudy je urván kus a pár zručnými tahy vyrobena svíčka! Taky si hroudou můžete potřít placky, pokud vám nelezou suché do krku. Další čaj odmítám, vítám však chang! Zcela nedůstojně vše důkladně okukuji. Nevadí jim to, naopak, baví se a předvádějí. Podáváme si ruce. Šofér troubí. Dostávám balíček na cestu. Už jsem tady dlouho i na tibetské poměry, kde čas je odměřován lidmi. Nadšením, alkoholem, možná nadmořskou výškou, nevím přesně proč, ale jemně boskán šéfkuchařku na líc. Peklo upadá v nádherný smích, jsem zajat a stačilo málo, zůstal bych. Alespoň na chvíli v opravdovém světě! Když mi mávali, měl jsem příležitost si prohlédnout LIDI ve světle. Byli zamazaní a moc hezcí. Řidič se směje, jsem posazen vedle něj. Vážím si toho. Jako ve snu si vše přehrávám. Jasně slyším srkání, mlaskání, cítím i hustý a štiplavý dým, protože mi slzí oči. Zbytek cesty se mnou není řeč. Také doma je to jedno z mých nejoblíbenějších soukromých představení. Rád se o něj dělím, ale vím, že to není ono.

   Přehoupneme se přes sedlo ve výšce 4.500 m. To už je nový den a nový truck. Kolem zasněžené šestitisícové vrcholy. Sakya je krásná, ale dopravním uzlem určitě není. Hezkým zážitkem je lekce troubení na snad čtyřmetrový obřadní roh, udělována mnichem v purpurovém hábitu a svítivě bílých adidaskách. Chvíle čekání vyplňuji misionářskou činností. Učím děcka smrkat do papíru. Všichni z toho máme švandu. Stáhnou se tady i dospělí. Z obyčejného snoplení je tady společenská hra! Dospělák mi stopne náklaďák a tak to uháním spolu s Němcem a hezkou Američankou dál, nad kotníky v blátě na korbě vojenského speciálu. Dvacet kiláků pěšky, zase korba, tentokrát plná lidí. Je tady i Reťa. Nejvyšší sedlo 5.220 m. je důvodem k zastavení, modlitbě a rozházení posvátných textů na malých papírcích. Alespoň se mám důvod vrátit. Měl bych sesbírat to "smetí", vysvětluji si evropskou logikou. Nebo že by ne? Dobrá, přijedu si zase "hodit"!

   Tingri west- ano, ano, jedeme na západ a stále platí pekingský čas. Ráno o půl osmé je tma jako v ranci. Vesnička je vstupní bránou do základního tábora Rongpočhe. Odrazový můstek ke zdolání Everestu ze severní strany. Je tady předvoj ruské expedice, fajn atmosféra, chundelatí jaci, dobrý jogurt, dva srandovní Amíci -"cyklisti" a hlavně výhled na Chomolungmu ze záchodu, pokud si nezabouchnete! To je paráda! V klidu si tlačíte, bránice napomáhá břišnímu lisu a vy kulíte oči na velikána! Romantika. Tak se válíme, jíme a čučíme na hory. Sem tam si bafneme tabáku. No a bez debat chang! Absolutní pohoda. Večer dorazil cyklista "A", totálně na sračky ožralý, ale šťastný. Sehnal špice. Kola koupili až tady ve Lhase,a tak jejich jízda znamená dva dny vpřed kolmo, den či více stopem zpět, vykšeftovat, co zrovna ruplo... Berou vše sportovně. Coubertin by měl radost. Žádní rváči o bednu, hlavně přežít. Pěkně si svůj výlet vychutnávají. Šéf hotelu Everest nás zaměstnává. Návrh a malování poutače jeho restaurace a lodge. Velká pocta. Dělal jsem už na mnoha místech, ale v Tibetu... Práce vezme celý den, jsme krmeni, napájeni a další ráno nám půjčuje své muly. Vše grátis! Tak si odíráme zadky a lýtka v sedlech a klopýtáme blíž k Hoře. Kazí se počasí. Škoda. Musíme zpět. Záhada je objasněna! Šéf "mluví" rusky a anglicky, ale písmenka mu nic neříkají. Mrzí nás pozdní odhalení. Byla by prča tam načmárat něco zcela jiného... Alespoň se tedy podepisujeme. Není hlupák. Porovnává předlohu a odhaluje "něco navíc". Doufám, že je po odjezdu nezačmáral!!!

   Už druhý den ani auto. Ještě jedna revanš od šéfíka. Ukecá jednoho truckera a za pár šupů jedu. Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí, co se týká cesty, ale chyba! Lije jako z konve, gumy kloužou, auta havarují. Naštěstí nejsme aktéry. Spíše postiženými. Včera se totiž sesunul, říkali tomu most, a tak náklaďáky naváží kamennou drť. Bohužel, poslední 3 km musí couvat, páč se není, kde otočit. Kdyby nepršelo, je fajn. Tak je ale zima a z kabiny bazén. Sjíždíme tři tisíce !!! výškových metrů. Přibývá pěkných barev, květin, tmavě zelených lesů. Neprší, jen se všude kolem krásně paří. Ptáci řvou. Nejkrásnější sonáta na světě! Rekapitulace. Čína je Čína! Můžeme říci, že mě to tam už znova netáhne. Pokud opravdu nejste budoucí čínolog, kupte tu nejkvalitnější a nejdražší publikaci. Ušetříte nervy, peníze a uteče vám jen pár zážitků, které se dají zažít i jinde - až na některé... Tibet, ten miluji. To ale není Čína.