Běloruské nádraží, neuvěřitelné, ale na čas. Průklest mezi taxikáři-dobrovolníky, sumkami a ležícími žebráky. Později Bingo Gabriela a Víťův domeček se sprchou a lednicí. Zlatý Víťa! Odchytl originál Sověta, ten mi půjčuje jejich passport, a tak mám radost z ušetřených dolárků. Stošedesát "bucků" je půlroční dělnický plat, a proto není divu, že si každý snaží přilepšit, jak se dá. Babušky prodávají své brufeny a ostatní léky mladým narkošům. Na koho narazíte, ten je tady taxikář, študovanější se vám nabízejí jako průvodci... Zbytek se povaluje s lahví vodky, jejíž cena je rovna pecnu chleba. Ten byl fajn, "kvitu" bych se nedotkl. Mám rád sluníčko. "Moskva je velké smetiště lidských duší. Není tady pro co žít, nejspíš umřela i Naděje, a raději se od rána pije.", značím si do deníčku. Taky jsme pálili červa bezpečně u Víťova baru, povídali si a byli chytří, když Švédové šoupli pátý Rumunům ve čtvrtfinále MS. Občíhnout, co je nám důvěrné známé, z obrázků: GUM, Rudé náměstí, chrám Vasila Blaženého, Arbajt, Kreml a spícího Vláďu, tentokrát bez fronty. Taky velvyslanectví a českou hospodu. Moc hezkým metrem na delfíní představení a nakonec nějaký park Juldy Fuldy. Taková pouť, jejímž vrcholem je "bunge jumping" za pouhých sedmdesát dolarů. Řada na dvě hodiny. Mladí ale čekají trpělivě. Vzhledem k oficiálním výdělkům je to relativita, se kterou by měl potíže i Mr. Einstein! Návštěva byla poučná i pro hostitele. Nás i je překvapila neexistence oficiálních telefonních seznamů. Voláte jen tomu, jehož číslo znáte. Obdobná byla situace s vnitrostátním jízdním řádem ...a vůbec, absolutní humus a beznaděj je "vyvážen" luxusem, který jsem neviděl ani v tzv. západní Evropě. A zbraně? O tom by mohl vyprávět Tom, jakožto baskeťák byl lepším cílem pro místního poldu "pod vlivem". Důvod: Nelíbilo se mu, že popíjíme Radegast a chroupáme křupky před jeho očima, ke všemu s úsměvem na rtech a radostí, že Oskar krásně hřeje. Takže ještě jednou si užít sprchy, baru, vyčistit objektivy, nabít nové filmy, nasoukat se do montérek, abychom zapadli, a můžeme vyrazit. Viťo, díky za vše, a doufám, že jsi stihl poslední metro..., jo, a nezapomeň vrátit pas (má-li nějakou cenu).

   Připadáme si jako partyzáni. Zatím nikdo neodhalil, že zde nepatříme. Přeci jen bychom měli být izolováni od ruské reality - sedět v jiném vagónu stejného vlaku. Našeho souseda ale proklepli důkladně. Užíváme si klidu, čteme, chlastáme pivo a chodíme chcát. Takto máme strávit něco přes sto hodin. Po druhém dnu ostražitost opadá a my přiznáváme totožnost. Lidé jsou přátelští, možná proto, že je hostíme. Ale co je to za chlapa, který v šedesáti letech nezná chuť piva a po padesátileté službě u dráhy se s vámi podělí o měsíční důchod - dvě kila klobásy! V Moskvě byl poprvé, za synem, a už tam nikdy nechce. Ani se nedivím, že pláče... Pak se rozjel divoký večírek, sponzorovaný z naší strany Radkem, Myslivcem a Grant's, který měl být původně břišním lékem až někde dál... Bohužel nepřežil, ale chutnal. Poznáváme zákeřnost pravých decových stakanů, které nás víc a víc sbližují s obyvateli této pojízdné klece. Cesta ubíhá, je stále stejná. Trať a po stranách třicet metrů vymýceného lesa. Vlak staví co pár hodin a to je příležitost - pro nás, abychom koupili, co "les, voda a včely daly", pro stranu druhou přivydělat si. Něco na zub ještě máme, kdo by ale odolal hrnku tmavého medu a žluťoučkým palačinkám, velkým jako pravá italská pizza. Divíme se, natož pak Frantíci ve vedlejším vagónu. Jejich Nikony nemají čas vychladnout. My také ne! Spolucestující se mění, krajina je divočejší a vodky neubývá. Jako by to přesně znali, ti z Hudby Praha: "Lidi se rozcházej, aby se zase sešli..." Sem tam procupitá vlakem malý ušmudlaný žebráček. Je mi z toho smutno u srdce, ale to je tak vše, co s tím můžu dělat. Začíná realita. Instantní rajská, dost hnusná, a zbývá třicet devět hodin jízdy. Venku prší a uvnitř je dusno a lepkavo. Proplétám se vagóny a zjišťuji, že jsme to chytli celkem fajn. Jinde jsou morgoši, bordel a smrad. Možná, že tady taky, ale jiný, náš, ten mě už nevadí. Tak bazén, to bych si dal. Půjdu si alespoň káknout a umýt zoubky a tlapky. Ale až za chvíli, teď je mně fajn. Nemůžu spát. Časový posun, koňská dávka vietnamského čaje a taky dvoudenní večírek udělaly své. Vůbec, dnešní večer je něčím výjimečný. Všude je klid, nehrají rádia, nikdo nehuláká. Postavičky, teď už všechny ležící, jsou jednotně přikryty "bílým" prostěradlem. Monotónní zvuky vlaku a Měsíc, který vše krásně strašidelně nasvěcuje. Jako v márnici. Některá kupéčka k ní mají blízko. Děžurnyj rezignoval a já konečně usnul. A to tak, že tvrdě. Bajkalská perla je stejně skrytá v mlžném oparu.