První zastávkou mého letošního jarního „solo road tripu“ byl sraz dodávek na Sázavě. Ne, že bych se chtěl družit či vytáhnout v kempu stoleček a gril... Chtěl jsem osobně poznat organizátory  této akce Vladimíra a Kamila (čas od času omrknu jejich tvorbu na youtube). Našli si chvilku kluci, prohodili jsme pár slov a tak jsem jim na oplátku, za věnovaný čas, alespoň nasbíral, nařezal a nasekal nějaké topivo na oheň. Brzy ráno opouštím ještě spící kemp a pokračuji na druhou štaci. Minule jsme navštívili skalky u Bechyně, tentokrát mi Víťa ukázal cesty v údolí Lužnice u Tábora a stavili jsme se i na bouldrovce v Sezimově Ústí. Večer pak ohýnek, pokec a ráno vyrážím jižním směrem. Třetí dostaveníčko se koná v místě nazvaném Kletterzentrum Innsbruck. Už jsem se zde několikrát chystal přibrzdit, ale až nyní dozrál čas. Parádnější lezecký komplex asi ani nelze navštívit! Strávím tady celý den a unavené ruce se těší, až je „odložím“ odpočívat na volant. Vyhnu se ucpanému Brennerskému průsmyku pomocí místní SS12 a přes sedlo San Leonardo (2100 metrů s regulérní sněhovou přeháňkou!) spadnu zpět do údolí a již italského Merana. Čtvrtou destinací je totiž blízký hrad Juval, jedno ze šesti muzeí Reinholda Messnera. Takže zatímco on přednáší v Praze, já si šmejdím po jeho pracovně, knihovně a skladu všeho toho lezeckého haraburdí... Určitě doporučuji k návštěvě! No a po necelých dvou hodinách jízdy se blíží  pomyslný cíl celého výletu, Sarche se dvěma lezeckými legendami... no schválně, kdo uhodne, ha?

   Lezeme jak ve známých, v průvodcích publikovaných oblastech (např. Castel Madruzzo, La Gola), ale vezmou mě i do již odtajněných, místním sice známých, ale neveřejných oblastí. A suprovním zážitkem byly opakované, pracovně-lezecké návštěvy zcela nové, zatím tajné lokality s názvem Ospizio. Přičichnu si tak k celému procesu vzniku. Od objevení, nalezení a provizornímu zabezpečení přístupu, které je spíše dobrodružnou výpravou s motorovou pilou, motykou a krumpáčem. Odhadu směru budoucích linií, osazení štandů, čištění a první pokusy průstupu „na rybu“, další čištění a čištění... Označení jištění, navrtání  a jeho osazení, pak konečně zasloužené lezení na ostrém konci lana, návrh klasifikace a jména cesty... To byly pro mě zcela nové zkušenosti a perfektní zážitek! Po této lekci ale hluboce smekám všem zakladatelům a správcům lezeckých oblastí kdekoli na světě, je to dřina a neskutečný žrout času (i peněz)... a Vám kluci MOCKRÁT děkuji! Neúprosně se blíží dohodnutý termín posezení v zubařském křesle (Ostrava) a tak pod sprchou naposledy smyji směs mechu, hlíny a prachu z vrtaných děr, kluky pozvu na zmrzku, zamávám a pátá štace výletu je již minulostí. Slibuji si, že se vrátím dříve než za sedm let... Přeletím Rakousko a vinný sklípek kámoše z pedagogických studií a bývalého „horského služebníka“ z Jeseníku, nyní vinaře Máry Formánka, je poslední, šestou zastávkou. Šatovský sklep #49 stojí, stejně jako messnerovic muzeum, taky za návštěvu. Tak na to myslete, budete-li se někdy motat kolem Znojma!

   Podtrženo sečteno: „Dvě plné nádrže nafty, dva týdny času a nakonec i dvě láhve růžového vína (ne že bychom je vyzungli, to jsem jen odvážel dárek od Marka Ivě), vše dohromady  vygenerovalo neskutečné množství zážitků a nových zkušeností..., BUĎte FIT!“

Zpět

---