„Labák“ je bez debat světovou oblastí. A to jen plus mínus pět a půl hodiny jízdy z mé beskydské domoviny. Postupně jsme se zde sešli v pohodové sestavě a pod vedením místního znalce jsme měli možnost si užívat plnými doušky! Přesto uvnitř mé mozkovny NĚCO hlodalo a já tomu dlouho nemohl přijít na kloub... Jednoho rána se „to něco“ ale přece jen vyklubalo do vědomé vrstvy! 

   V Ádru jsem totiž strávil dost podstatnou část svého mládí a lezení na písku mám v palici nejspíš uloženo jako takový „balíček“ obsahující (následující výčet je hodně, ale opravdu HODNĚ zjednodušený): dobrodružná cesta více či méně ovíněné lezecké bandy vagabundů vlakem na přepsanou (čti zfalšovanou) doplatkovou jízdenku, lezení na krev (do slova a do písmene) a z radosti, že jste ve zdraví přežil další den následovala večerní konzumace, zpěv a jiná „volná zábava“ a spaní(?!) pod terasou hotýlku. Po ranním dorovnání hladinky v bufáči a poradě „kam dnes“, již VZHŮRU do adršpašského, případně teplického skalního města (Křížový vrch byl tak trochu pro posery...) a plynul další den boje o přežití „mezi kruhy“... a tak stále dokola, v podstatě do doby, dokud nedošly peníze... Když jednoho rána zjišťuji, že peněženka je prázdná, stačí jen vypsat vygumovanou doplatku na bezplatnou cestu Z RÁJE domů (mimochodem jsem tímhle stylem dojel až do daleké Číny, kdyby někdo nevěřil - ZDE  je důkaz). Doma pak jen dobít fyzické a morální baterky, peněženku a vláčkem zpět, přičemž to probíhalo zhruba ve dvoutýdenních cyklech (prázdninový režim) nebo co druhý víkend plus nějaký ten pátek a pondělí navíc (středoškolská či později vysokoškolská docházka). TOTÁLNÍ SVOBODA, jejíž třeba jen dvoudenní verzi by dnes mé tělíčko už ale nemělo absolutně šanci ustát, hihi! 

   Ale zpět do přítomnosti a reality dnešních dní! Pravda, Labáček je sice sportovnější oblast než Adršpach, ale v palici to mám asi uloženo v jednom šuplíku se štítkem „pískařina“ a tak se budu muset pokusit o nějakou mentální  defragmentaci mého bioharddisku, na podsložku: „tradiční pískařina“ (to znamená lezení starých klasik, v podstatě takové instantní hory, takže se řádně dokaličit nebo přizabít není až takový problém a aby si člověk užil/přežil cesty této kategorie, musí si to poctivě odjezdit, prostě DÁT TOMU ČAS). Tak na tuhle hru se už nejspíš přemluvit nenechám, stejně jako jsem ze svého života před pár lety odstřihl horské výstupy. Ale HLAVNĚ tam stejným dílem (kdo ví, zda dokonce ne větším...) patřil ten každovečerní-komunitně-socializační pobyt u výčepního zařízení! Tahle nějak mám tedy v kebuli uložen celý ten „hodnotový balíček minulého století“ a nějak zatím neumím/nechci vyextrahovat to podstatné...

   Naproti tomu dnešní „sportovní pískařina“ je disciplínou celkem bezproblémovou, tedy alespoň z hlediska přežití bez fraktur dlouhých kostí či obratlů nebo možného noční pomočování z psychické újmy... A z pohledu dnešního je to vskutku uznané sportovní odvětví a ne jen taková odnož čundru, jako tomu bylo v mém podání v devadesátkách minulého století. Chytřejší budovali firmy, my MUDROVALI, ŽILI a ZPÍVALI - „Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka... Život to je Adršpach!“ - kdo zná, ví!

   Trošku jsem to zjednodušil, ale nějak takhle si to zde, do svého elektronického deníčku nadatluji, ať mám myšlenku zachycenou a časem uvidíme jak se to s mou pískařinou bude vyvíjet...

P.S. Mimochodem, moč se mi, zdá se, daří udržet s větší úspěšností, než myšlenky...

Zpět

---