Blue mountains, to zní dobře, ne? Stejně jako tóny yidaki (ale jo, znáte..., ale spíše jako didgeridoo)! Po přistání a super rychlém „samoodbavení se“ na letišti v Sydney spěchám do „skútrárny“ vyzvednout Hondu Dio 110 a tak se již brzy proplétám mezi kamiony pádícími na západ po Great Western Highway... a zvažuji, zda ten fichtl byl přeci jen dobrý nápad..., ale co už! Katoomba - městečko které se stane na měsíc moji základnou. No a pak den za dnem, oblast za oblastí, objevuji místní tvrdý pískovec! Tvrdý myšleno jakožto materiál, páč klasifikace je spíše srovnatelná s „evropským vápnem“ a to i z pohledu vzdáleností jistění, tedy nýtů, borháků a speciality oblasti, tzv. carrots...). A postupně přicházejí další příjemná přepvapení: první klokan (pamatujete seriál Skippy?), první stejk z klokana, první kakadu a „smějící se“ kukabara, první koupání na Bondi beach, první a zároveň poslední snídaně pověstné drožďové pomazánky Vegamite, první večerní tóny z originál „didžery“ a ne z té plastové trubky, na kterou jsem se učil cyklický dech doma (svému účelu ale posloužila!). Vlastně i první Silvestr a Nový rok pod Jižním křížem, páč jsem si na něj vláčkem odskočil zpět do Sydney... Kdo mě trošku zná, ví jaký mám vztah k městům a hromadným akcím jako jsou třeba Colours of Ostrava a tady to bylo 1,3 milionů návštěvníků(!), ale musím říct, že to stálo za to! Pak se nějak „rajblo“ počasí a lilo v kuse přes 100 hodin! Konec s lezením. Vlastně byl vůbec problém s přejezdem do Dee Why, kde bydlí kamarádka Andrea kde si mě tak trochu osvojili jakožto čtvrtého potomka, dostal jsem i svůj pokojíček... Déšť zůstal v horách, takže tady panují příjemné teploty a tak bágl s lezeckým materiálem leží nevšímán pod postelí a já se soukám do plavek (a zase to první..., tentokrát značka o uzavření pláže z důvodu žraločího ataku!). Každé pohádce ale jednou ZAZVONÍ ZVONEC a je KONEC! 

P.S. Pravdou ale stejně je, že ač vše probíhalo až podezřele bez problému..., třebaže se nekonal žádný „první had“ či nějaký pavouk a dva měsíce utekly fakt rychle, už jsem se i těšil domů na panimámu a dcerku!  A není divu, vždyť jsem je naposledy viděl v roce 2025 a teď bude brzy únor 2026, hihi... Takže se rozloučit a ještě jednou poděkovat všem pěti členům rodiny Kavanagh (snad se jim budu moci časem nějak revanšovat), vrátit prskoleta kterému přibylo na tacháči tisíc kilometrů a přes Singapur zpět do zimní Evropy!

Zpět

---