…pěkně po pořádku! Původně jsme měli v plánu krátké dovolenkování s Ivou na jihu Thailandu již někdy kolem roku 2010, ale islandský sopečný prach tehdy usadil lednový letecký provoz - CANCELED! Nyní zase byly Laos i Thajsko  “pokovidově” uzavřené země až do podzimu 2022. Takže KONEČNĚ TEĎ, pár dní po Novém roce 2024 je cesta otevřená a my sedíme v letadle směr VIE - BKK! Necelé dva měsíce mého pobytu a “útěku před chladem a sněhem” jsou rozděleny na tři rozdílné trimestry;

   Ten první trávíme s Mr. Berťou v Green Climbing Home, v laoské suché džungli poblíž Thakheku, města ležícího na řece Mekong. Pro nás nové a zcela neuvěřitelné 3D lezení mezi stalaktity a tufami, kde jsou ve velkých převisech fixní expresky již na některých 6a a ještě je polovina z nich prodloužena klidně i metrovou smyčkou! Jednak absolutně ztrácíte ve střechových převisech, při vodorovné pozici těla orientaci a když už konečně lezete „hlavou nahoru“, připomíná vám to spíše lezení po ledových snoplech, jen bez “zbraní” a zimní výbavy! Kemp založil německý pár v roce 2010, krásně a za levný peníz se tady o vás postarají! Co nás překvapilo? Nepřítomnost lezením “oleštěných” cest, ač nejbližší sektor máme 55 metrů od dveří chalupy (a ten nejvzdálenější je cca 30 minut pohodové chůze), nepřítomnost krvežíznivých komářic (repelent zůstal ležet na polici celou dobu). Dále: pokud by vás sraní přepadlo až “v lese”, potřebovali by jste krumpáč - s evropskou lopatičkou si můžete tak leda hrát s prachem na cestách! Totálně vyschlá a rozpraskaná půda, nechápu tu zeleň kolem a s tím nejspíš i související příjemné “lezecké” klima (jasan, museli jste hřiště pro své vertikální aktivity volit v závislosti na pohybu koule, tedy AM a PM sektory). Možnost koupání v říčce, která mizí po vzoru naší Punkvy v jeskyni (na dno nedosáhnete, musíte plavat, čelovku s sebou, ale stejně jsem se bál, že mě to někde vcucne! Nicméně příjemné osvěžení je zajištěno). Co nás nepřekvapilo byla přítomnost lezecké komunity z celého světa a to v celém spektru, od začátečníků až po výkonnostní lezce! Berťa má po jedenácti dnech odlezeno (jak je jeho zvykem bez “rest day”, cesty si odškrtával systematicky pěkně zprava doleva či naopak, navštívil více než polovinu sektorů (tuším že 19, no a já samozřejmě s ním), takže jsem měl zajištěnou téměř každodenní ranní i odpolední směnu jističe a nemusel jsem se trápit jak naložím s volným časem…, o nějakém výletu na fichtlu po okolí, mimochodem zde velmi populární kratochvíle, jsem se raději ani nezmiňoval - když jsem viděl, jak mu svítí očička a že prostě “musí”…). Únava si ale nakonec našla, posléze už ze všech stran, od hlavy až k patě podřeného Robokopa. Do tuk-tuku se nasoukal oblepen hřejivými náplastmi s naraženou patou, obraženými žebry a “načlými” zády! Navíc je třeba zkontrolovat co se děje v ostravské kancelář… Ale byl spokojený a prý tu musí ještě někdy přijed “odfajfkovat” chybějící cesty v knize, když už si toho průvodce zakoupil!

   Druhý, SÓLO trimestr, začnu nočním přesunem busem na sever Thajska do města Chiang Mai. Vše se tady točí kolem slonů (výcvikové tábory, nemocnice, penziony pro přestárlé slony i slonice, asi “slonobince” (podle vzoru: starobinec) a turistů. Lezecká oblast ale nese název “Crazy Horse” a proto jsem tady já! Na pincku (konečně, jupí) 40-90 minut jízdy, dle “trafiku”, páč město je turistickou perlou severu a tudíž přeplněné (zato ale levné, solidní úbytko - postel ve sdílené pokoji se snídaní za bratru 3,5 $, večeře za 2 americké “bucky” i s nápojem! Odpadla mi každodenní “jistící šichta” a tak nastavím režim “den lezení - den rest”. Parťáky sháním skrz lezecké FB skupiny (Ital, Španěl, Holanďan), ale lezení zde je jednak dosti hlučné (blízkost vytížené silnice a taky spousta frekventantů horoškol), cesty jsou oklouzané, že by si našinec pomyslel: “Ocitl jsem se v brněnském Krasu, či co?”. Tady se nepotřebuji déle zdržovat… Denním vlakem, ať si užiju výhledů do Bangkoku (14 miliónů obyvatel, po Paříži a Londýnu třetí nejnavštěvovanější město na světě), přespím a busem dále na jih…

    Krabi a ZÁVĚREČNÝ trimestr! Panimáma si ve škole domluvila prodloužení jarních prázdnin, ale i tak se objeví až za týden, tak zatím zůstávám v Ao Nangu a na již osvědčeném skůtru vyrážím do vnitrozemských oblastí (Spirit Mountain, The North Wall…). Parťáky tentokrát oslovuji až na místě, pod sektorem v oblasti. Tato “čmuchací” strategie mi vyhovuje více, než ta skrze sociální sítě, nelze jí však uplatnit, jak jsem se již loňskou zimu, při pobytu ve Španělsku poučil vždy a všude, ale zato má jednu velkou výhodu - omrknete si potencionálního jističe pěkně naživo v akci! Tohle je vůbec vcelku zajímavé a  určitě i nejpodstatnější téma, cestujete-li za lezením SÁM! Jistí mě tedy Kanaďan, mladý pár z Ruska a starší ze Zélandu, milá holčina ze Saudské Arábie, Číňan i místní “lezecký instruktor”…, jednou ale málem “zemovka”, karma si mě zřejmě našla (jo synku, neměl jsi se “zabýčenosti” pana Jursy pod knírem potutelně smát…)! Ale co, vše dobře dopadlo, pár dní lázeňskéh režimu bude nejspíš nutností!Dnešní opalování, gastro a mototuristika je příjemnější než jsem čekal! Ono je tady podstatně a jinak (vlhkost?) tepleji, takže mi žádné “výkony” nehrozí… (jediní kdo “buší čísla” jsou Japonci, nechápu… a mají můj velký obdiv!). Navíc mi zítra dorazí Iva, tak sprcha, oholit a tak…, víte jak, ni!? Vyzvednu ji na fichtlu na letišti (vždy mluvila o výletu na mašině, má ho tedy mít holka a klidně může i za řidítka, hihi…)! Long-tail škunerem, místní vodní taxislužbou se pak už jen přemístíme do závěrečné destinace Railay/Tonsai (silnice tam žádné nevedou - paráda!). Nic, jdu do té sprchy, JUPÍ! 

   Dva týdny naplněné výlety (Koh PhiPhi, James Bond beach, budhistické chrámy, tržnice, jeskyně,  šnorchlování, mořský kajak, speed boat, znovu osedláme i fichtl a omrkneme místní hot springs a jezera v džungli, zbyde i nějaký čas na lezení, ale…). Ačkoli Railay a Tonsai najdete ve všech “top 10” žebříčcích lezeckých světových destinací, je tady mnoho ALE, které vám ze stovek cest uvedených v průvodci hooodně zúží možnosti (přístup - příliv a odliv, ráno a v podvečer sice příjemný stín, ale zase moskyti,  celková přelidněnost a přítomnost horoškol - nikde jsem neviděl takový zájem - na populárních plážových sektorech oklouzané od 5 až po 8a, skoro všude přítomný hluk podobný startující helikoptéře - ovšem z “laděných výfuků” strojů vodní taxi služby a minimálně 1/3 cest je nepřejištěná titanem a tudíž můžete rovnou sólovat…). Mám rád teploučko, ale tady bylo fakticky horko (den 35 ve stínu, noc 25)… Pozor, stále  mluvím/píšu o Railay-Tonsai, jiné kafe jsou ale výše zmíněné Spirit Mountain a The North Wall, TAM BYCH SE VRÁTIL, to jo! Takže takhle nějak uběhlo šest týdnů. Doma mi týdenní pobyt uteče rychle (technická na plechovici,  pojistka, dálniční známka, zubař…), no a pak v pondělí sraz s Fráňou v Praze (zaskočíme na Sardinčino absolventské divadelní představení) a ještě v noci nabereme směr Janov, poté trajektem do Palerma…, jiné obsazení, jiné kulisy! Třitýdenní lezecký trip Sardinií s návratem „po ose“ západním pobřeží Itálie, kde mám ješte dva tipy na lezecké oblasti…, hergot, furt se něco děje!

  

Zpět

---