V září se sice ještě do Tater na nějaký ten víkend vrátím... Jednak letos Iva měla svůj prázdninový kalendář tak zaplněn, že jsme spolu mimo Frankenjury nestihli strávit společný čas a dokonce ani na její oblíbenou letní tatranskou turistiku nevybylo v červenci a srpnu místo! A navíc jsem slíbil pomoc s firemní akci Palovi a Lucii. Takže ještě přijedeme, jupí (no a pak se budu snažit dostat do přijatelné lezecké formy, páč koncem listopadu letím na necelé tři měsíce omrknout lezecké terény do Vietnamu a Austrálie...).

   Rekapitulace: Ze všech letošních plánovaných túr bylo nutno jen jednu zrušit (sníh, mínusové teploty a silný vítr) a jednu přesunout na příští léto (důvodem bylo klientovo neplánované pracovní vytížení). Takže nejen mne potěšila 100% úspěšnost dokončení túr a to, že jen jeden vrcholový den byl bez výhledů (základna oblačnosti toho dne byla někde kolem 2500 metrů a nedala si říct ani na chvíli, ale týkalo se do vlastně jen závěrečného úseku...). Holt v horách, ať se snažíte jak chcete, dokonalé výhledy prostě takovou samozřejmostí nejsou a nebudou! Na stranu druhou oblačnost, ať už ta frontální nebo orografická, vždy dodají výstupu na určité dramatičnosti...                 

   Zajímavých „rekreantů“ a jejich životních příběhů bylo, jako ostatně každým rokem, spousty! Jedno překvapení v podobě zasnoubení proběhlo třeba na vrcholu Géčka (Gerlachovský štít) a stejně tam i narozeninový přípitek. A to hned k oslavě čtvrtstoletí! Na Lomničáku jsme zase předběhli narození Vašíka jen o pár hodin... (tedy rodila dcera, pěkně v nemocnici a my, teď už s dědečkem a babičkou, jsme si před polednem v den, kdy se měla „prořezat hlavička“, připíjeli na jejich zdraví a hypnotizovali telefón!). Klučina si pobyt v bříšku o něco prodloužil a tak mi pípla zpráva s fotografií jen o pár hodin později! Nádhera, no ne! Ještě snad zmíním výpravu tří kámošů od Půchova (31, 33 a 35 let), kteří měli dohromady 11 potomků a asi proto s nimi byla taková sranda..., fakt si tu svobodu v horách užívali! Ale v podstatě každá z těch šestadvaceti túr byla něčím výjimečná, mnoho témat jsme prodebatovali a vyslechl jsem hodně životních příhod. Holt HORY LÉČÍ!

   Takže takhle nějak mi těch letošních šest pracovních týdnů uběhlo. Začátkem října proběhne povinná prolongace UIAGM licence, která je platná dva roky a mě poprvé napadla myšlenka, že „oko bere“ a tedy sezóna 2027 by mohla být mou závěrečnou - uvolním místo na vrcholu mladším kolegům! Ale kdo ví, co bude zítra, aneb: „Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány“, hihi...

Zpět

---