Jen si vyslovte Nepál. Pěkně pomalu. To zní, co? Kodari, hraniční městečko, vonící česnekem. Dáš 25 $, dostaneš měsíční víza, vstupenku do ráje. Ještě posunout hodinky o 2.45 hodiny zpět a můžu začít zkoumat místní zvyky. Kde? V hospodě přeci - nepali (jablkovice, která se pije ještě teplá) chutnala jak mně, tak i místním tirákům. Řvali u podivných společenských her přes půlnoc, pak blinkali, no a potom se vyjelo. Stojíme před každým stavením, útroby busu se pomalu plní pytli rýže, všudypřítomným česnekem, kořalkou, topným dřívím, slepicemi, sem tam dítě. Do Káthmandu něco přes 100 km. Tak na dva dny! Nastala ale velká změna. Poslední zastávka, šofér posnídá a už to fičíme. Je se, na co dívat. Místní dálková doprava je podobná cirkusu. Auťáky jsou vně i uvnitř ověšeny všelijakými papírky, stuhami, vlajkami a různými typy zvonečků a cingrlátek. Malůvky bohů, zvířat a nalepená zrcátka. Nezbytné jsou vonné tyčinky, plastoví Šivové a staniolové řetězy různých délek. Že okno ztratilo svou funkci nikomu moc nevadí.

   Šofér je opět kretén, což spolu s kombinací rozbité "vozovky" má za následek, že se chovám zcela dle povídky J.Grossmana: "Klekl na kolena a děkoval Bohu, že jízdu přežil". Ale to už je Káthmandu. Vítá mě sluníčkem. Velké město, kapánek jsem zapochyboval, jak se tady sejdeme.

   "Penkejkové" hody mají za následek totální přežrání a následnou neschopnost pohybu. Tak končí den prvý! Dnes začnu opatrně. Anglická snídaně se Skoťákem. Vyklubal se z něj fajn parťák a pašerák haše. Dlouho drbeme, načež odpoledne doháním, co se dá. Oprat sebe i kalhoty na G.P.O., kde se místo s dopisy setkávám s panem Retem. Kecáme, brouzdáme městem, okukujeme trhy, kde se dá sehnat a vyměnit snad vše potřebné. Měním mapu Číny, byla kvůli latince nepoužitelná, bundu, na které odešel zips do věčných lovišť, vařič, kterým jsem si několikrát nedobrovolně zkrátil afinu, a původně ho chtěl darovat nějakému opravdovému nepříteli... Stávám se majitelem několika fajek a jiných hulítek, náramků, různých kostí a kamínků. Vše zaručeně pravé, jistě. Proti zimě kupuji za pár krejcárků vestu a bundu z jačí vlny (překvapení je velké, když ekvivalentní zboží je vystaveno v brněnském zadním traktu za desetinásobnou cenu). Taky nezbytná "bírka" - svinutý tabákový list omotaný nití. Vše ruční výroba. Nejgeniálnější dárek. Co ten potěšil lidí a nadělal škod! Hlavně kombinace se "zakládačkem" (silný žvýkací tabák). Přes všechna lákadla, město zůstane městem!

   Busem do Dumre, sehnat truck a přetrpět šestihodinovou pouť, vmáčknut mezi pytli cementu, záchodovými mísami (?), trubkami a železnými pruty různých tvarů a délek. Pár zastávek, na kterých se vše vyloží, je nalezen požadovaný nesmysl, vše napresováno zpět. Většinou tak, že to příští "nutné" je opět zcela zahrabáno. Bírka a zakládaček skvěle nahrazují chang a posunují hranici snesitelnosti. Kolem krásné hory, zatím spíš tušené než viděné. Dojíždíme za tmy a poslední hodinka Camel Trophy se mění v duševní orgasmus. Světlušky v takovém množství a s tolika "luxy" lze snad vidět jen tady! Vypadá to jako vánoční rej a mně se Bůh ví proč promítají v mém osobním kině Ladovy zimní obrázky.

   Vzbuzen kohoutem a zpívajícím personálem. Nelze než mít skvělou náladu. Pracovní snídaně, obšlehnu si průvodce a tím uklidňuji svědomí. Prakticky mi není k ničemu. Start. Brzy doháním Anglány a nechávám Reťu skrytého před deštěm za sebou. S domluvou: "Asi tak za měsíc v Delhi", zůstávám sám. Toužil jsem po tom. Nádherná makačka, vodopády a dravé potoky. Visuté mosty Nepálci vytvoří jen tam, kde proud či hloubka jsou nad jejich síly. Chatrče, políčka, vyhýbačky s jaky a nezbytné zdravičky s nosiči "namaste". Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Tělo dostává svou dávku, proto ani neprotestuje, když se mě ujme dvanáctiletá nádherná holčička. Nakrmí, umyje, uloží, přečte pohádku... Je před sezónou, která mění tento nejpopulárnější "trek" (necelých třista kilometrů dlouhý okruh lze prodloužit o šedesát, výstupem do Anapurna B.C., pět vegetačních pásem) v karlovarskou promenádu. Přesto kromě krátkých deštíků, často příjemných, počasí přeje. Štěstí?

   Míjím další z "check-pointů", kde si vás zaregistrují a jemně mě šimrá obdiv místních "rangers" nad délkou etap. V duchu i nahlas děkuji všem, co mi generálkovali koleno. Pracuje výborně. Dny jsou si podobny jako vejce vejci, a přesto každý jiný, nádherný, jedinečný. Dnešnímu cíli - Pisang - předcházejí nádherné borové lesy, smíšená vůně jehličí a skal, kolem hukot divoké vody. Při průchodu vesničkou se za vámi ještě dlouhou dobu táhne houf skvělých fakanů a zvláštní směs dýmu a domácí kuchyně. Pisang sám je od prvního pohledu nesympatický. Sluníčko pálí, a proto se raději něčím naolejuji. Tibetské "loupání za živa" je ještě někde v předním šuplíku koule, kterou mám, aby mi neteklo do krku. Báječný vynález - hlava! A že se v ní dějí věci. Trošku ji nabudit, hory, poušť nebo pár šluků čarasu a už to jede. Vše má své. Teď tedy hory!

   Tak si to upalujete dál a dál, zprvu si přemýšlíte, nad čím je libo, užíváte přírodních kochaček. Po pár hodinách přijdou na řadu a na rty písničky. Taky krajina se mění. Stejně jako já se stahuje do sebe. Nad Manangem zmizely lesy a začalo království skal a sněhu. Palice se přizpůsobí. Vzpomínky jsou jemnější, často i nepříjemné, ale zároveň tak lehké... Těžce se o tom vypravuje, ještě hůř píše, ale je to všude kolem. Jsem lapen a vím, že se sem vrátím! Krásu už neobdivuji plánovaně očima, ale jsem jí naplněn. Chvíle, o které se chci podělit. Fotka však zachytí jen zanedbatelnou část a dokáže duši jen naladit, ne povznést. Stejné je to nejspíš i s uměním. Vyrvat a omýt, to dokáže jen sama příroda. Člověk ji nevymyslel, proto je dokonalá! Přesto mačkám spoušť a vysílám vzpomínky všemi směry! I pokud fotky vyjdou, budou to jen ploché vzpomínky bez vůně, jen žížala na háčku... Kdo chce víc, musí tady, a tak to asi má být.

   Thorongphedi mě vrací do reálu. Prsty zarývám do suťoviska nad hučící řekou a jsem naplněn strachem (to v hlavě), láskou (to pod tím místem, kde se nosí vyznamenání) a sračkami (zatím ve střevech). Strhnutá stezka, důsledek pomonzunových vysokých vod. Sezóna se blíží, vše se opravuje.

   Odbýt "hygošku", do pravé ruky kleště, levou přidržet nemocný palec, zavřít oči a škubnout. Tímto aktem se vzdávám vlastnictví, zbytku nehtíku, mého kopýtka. Že tam bylo hnisu! Fuj! Pro uklidnění svědomí a hlavy, která něco ví o infekci, zasypávám lůžko tetracyklinem z rozpůleného červeno-žlutého kontejnerku. Zalepit a hotovo. Na velké lůžko posvátně prostírám svůj spací hadr. Dušanův ultra lehký spacák skládající se ze dvou vrstev uniky a mezi, prý, je vatelín. Pravda, Houska si v něm lebedil - Equador leží kapánek jižněji! Ale na mě si dnes v noci šáhla paní Zima. Vstávám, myslím tím pozici těla, protože oči byly celou noc jako tenisáky, po šesté. Všichni už jsou fuč. Už útočí! Snažím se vše rychle dohnat, zapomínám, že nejsem v Evropě. Spěch... Kde žiješ? Než vzbudím kuchtíka, který se motá jako po řádné pařbě, vyrobím oheň a připravím kávu - spěch je pryč! Sedíme u prskajících kamen, čučíme na Gangapurnu, z rádia huhlají Krišnovci to své HARÉ RAMA... Teplá kávička s medem a čapáti, absolutní pohoda. Vklouznu do svých sedmimílových Nike, hlavou proletí vzpomínka na italská toulání a stopík poblíž Neapole, kde mě campanero při pohledu na rozpadající se Dunlopky obdaroval zánovními "Airkami" a 10 000 lirami, než mě vykopl ze svého meďoura. Díky, kámo, asi ani netušíš, kudy teď šlapou. Sluníčko svítí, ale je řádná kosa. Přesně za stotřicetpět minut stojím v 5.416 m.n.m. Thorongho pass. Asi deset lidiček si užívá okolních výhledů a tlačí do hlavy. "Hi Checo!" a zpoza šutru se objevuje hlava známého Kaliforňana. Ve zkratce se dozvím, co se seběhlo od tibetského setkání, další plány. Nechám se blejsknout a pádím do nížin, do tepélka! Muktinath - čajíček, omeletka a hlavně Dhaulagiri. Kapánek v oparu, ale je. Šup do Jomson. Vlastně to zase takové šup nebylo. Zvedl se vítr, cesta se kroutí mezi skalami, které si hladím a otírám se. Příjemně hřejí. Vleče se to. Závěrečný úsek říčním korytem je odměnou. Šedý písek a nádherné tvary kamínků a balvanů by se daly rovnou odvést na výstavu. Kdyby se daly!

   Na vše dohlíží Nilgiri. Hora pomalu usíná, přikrývá se mraky. Střečuji ještě nožky srnky, které si zaslouží trošku té péče, šlapou dobře! Pomýšlel jsem na den pauzy, ale zvyk je ta košile ze železa. Kolem šesté vzbuzen imaginárním budíkem, beru foťák a pobíhám po okolních kopcích. Odpoledne se dorazím volejbalem při příležitosti slavnosti klubu. Nacpu se tsampou a zaliju changem. Protože se nemohu hýbat, útočí tesknota, a tak upíjejíce z bezedného kotle snažím se komunikovat s místní pěknou, nicméně třináctiletou "mentoškou" s jablky, kterými mě zásobuje. Schovávám na horší časy. Podebatuji s její nejlepší kamarádkou, starou fenou. Vzorná to posluchačka, ani jí nevadilo, že do ní hučím česky.

   Ráno 5:, - jablko, keks, vesnice spí. Jen fenka se přišla rozloučit. Dokonce ani "celníci" nedorazili do svého ofisu. Potkávám mladého nepálského průvodce. Za týdem mu přiletí první klient, proto šel omrknout ceny, vymodlit počasí a pohodu. Zastávka na kafíčko v Kalopani, kde se mi nelíbí, a pak dál nádhernou krajinou kanadských jezer a ledových brodů. Spadla voda z nebe a voní to tady jako v kravíně. Prodírám se buší z kopřiv a "trávy" (canabis sativa). Hot Spring - dnes jsem unavený, omrknu až zítra. Nejspíš jsem se jen vymlouval, neboť kecáme až dlouho do nového dne (spíš noci) s príma Švýcarem. Divím se, hned dvakrát. Asi mi ostravská tzv. "nejlehčí středoevropská univerzita" přeci jen něco natlačila do palice. Rozpomínám se na Whingsteinovy Traktáty, etologii Konráda Lorenze, Fromovu problematiku vlastnění, čtivé existenciální živly, Dostojevského, mystiku pana Mr. Eckharta, těžký kalibr Nitzcheho nadčlověka... a co víc! Bez changovité injekce skládám anglické věty. Asi ta výška! Dlouho, dlouho do rána. Dlouho, dlouho je nám fajn. Rozkoš prodlužuji tělesným naložením se do bazénku s horkou vodou. Nad hlavou šustí velkoplošné listy palem či co, vedle dravá řeka... Ale do práce.

   Řádně vyperu všechny "hadry". Do slova a do písmene. Už abych je vyhodil! Kazí se počasí, lije jako z konve. K tomu všemu mě zradila "vojenská speciálka", vlastnoručně zkopírovaná. Ztrácím se v rododendronovém pralese. Zima, boty plné hlíny a hoven, která jsou tak kluzká, jak asi víte, že se poprvé bojím o koleno. Snad neuklouznu! Opravdový strach ale zažívám při průchodu polodivokým stádem jaků. Šéf si mě prohlíží pěkně zblízka zkrvaveným okem. Málem tady přibylo sraček! Opravdový strach, jsem měl! Kolem nic nepřipomíná lidskou činnost. Mám, co jsem chtěl. Nějak se mi to nepozdává. Ale copak? Jaci, ač mokří, a tudíž slehlí, jsou přesto mohutní. Dávají se do pohybu. Já také. Raději běžím. Koleno nekoleno, bláto, nehovna. Unikám potokem. Mokrý na nit. Vše už je jedno. Konečně věřím, že jsem se ztratil.

   Drápu se korytem vzhůru. Už si nezpívám. Huba přesto něco mele. Taková vlastní modlitba. Dodávám si odvahu i sílu. Stmívá se. Uvažuji o návratu. Ale kudy? Konec jako z pohádky! Vrcholek s chaloupkou a ženský křik. Koukám po směru jejího prstu. Snad nemám rozepnutý poklopec? Čučím jako blázen. Nohy jako sloní sloupy a celé krvavé. Byl jsem v kraťasích, které moc nehřejí a nechrání. Všude pijavice! Nekecám, snad stovka "leachis". Největší a nejtlustší jsou ty v podkolenních jamkách a v botech na kotnících. Hle, jsou i mezi prsty. Oškrabují mi je nožem, pak posypou nohy vlahým popelem a zabalí do hadrů. Tak mám zůstat přes noc. Poděkuji - opravdu moc uctivě a upřímně, ale musím dál až do Tadapani. Odměnou je příjemný australský pár s průvodcem. Padli jsme si do oka. Jsem ale opravdu unavený, a proto po pár partičkách "stolního fotbálku", kdy usínám za stolem, odebéřu se do ložnice. Šli podobně. Čtyři dny. Oni neznali zkratku. Já zestárnul o víc. Bohužel bez zmoudření. Možná naštěstí. Asi by se objevilo nepředpokládané ztělesnění Budhy, byla-li by zde přímá úměra. Slibuji návštěvu - všem.

   Obvyklý denní rituál. Co nejrychleji se nastrojit do mokrých, v lepším případě vlhkých hader, a odstartovat. Seběhnu kukuřičným polem do Chomrongu na snídani. Nohy jsou O.K. - až na velké "cucfleky" v místech sání těch nejžíznivějších mršek. Vydrží dýl než týden. Od teď jsem na pijavice přecitlivělý a odstraňuji píďalkovitě se pohybující mrchy co nejrychleji od masíčka, zdroje 0RH-, která jim šmakuje, zdá se. Specialita podzimní sezóny, tyto žíznivky.

   Bambusový prales, déšť, stále vzhůru... Kloužu bahnem, zakopávám o šutry a každý větší zdá se být přístřeškem, konečnou! Jedenáct hodin tvrdé práce a zároveň odměna na celý život! Jsem tady, A.B.C.. Beru za kliku a ...úžasná atmosféra, teploučko, žrádýlko ...Myji sebe i boty, mezitím probíhá přátelský výslech. Okoukávám okolí. Amíci a Izraelci, Anglán. Ptám se na počasí. Prý už tři dny bída. Proto tolik bahna! Namítám, že dneska se musí počasí zlepšit, chci totiž zítra dolů. Smích. Za hodinku smích utichá. Zvenku někdo huláká, že se děje zázrak. Mraky se rozestupují. Lidské mraveniště. Uzávěrky cvrdlikají. Asi tak osm minut jasných a neuchopitelných výhledů. Chovají se krásně, jako bych tomu opravdu pomohl. Najednou mám suché ponožky, boty, plnou mísu před sebou, pivko, které je nehorázně drahé a v ruce cigárko. Moc mi chutná. Kecáme, hulíme, už ovšem ne tabákový list. Připadám si jako na fajn mejdanu někde v kruhu známých lidí uprostřed Beskyd. Společenská místnost a jídelna v jednom se ještě jednou otřese salvou smíchu, když začnu sušit "spacák". Fasuji jačí kůže, hrozně píchají, smrdí, ale hřejí. S Anglánem, kterého nešťastná láska změnila z ligového fotbalového hráče s povýšeným chováním, jak sám mluví o minulosti, v príma parťáka (což zase vím já), čmoudíme a žvaníme dlouho do tmy. Šest hodin. Budíček a do továrny! Navlíct své neoprény, do tlamičky kokosový "kukis", kterých se už začínám přejídat a šupky dolů. Neprší, lije. Je to velká škoda. Kolem jsou nádherné vodopády, které nejdou fotit. Když svítí Oskar a šly by vyblejsknout, tak zase netečou. No jo! Koupíš ceďák, teče. Dáš ho spravit, necedí!

   Moc krásná holka v Hot Spring mírně zvedá náladu. Vážně asi nejhezčí, co jsem zahlíd. Ovšem hloupě radí. Ubytování tam, kde mělo být, není, jen rozpadlé hajzly a celá armáda pijavic. Troubím na ústup a upaluji do New Bridge. Teď sedím v kuchyni u ohně, srkám kafíčko a rozehřívám si kopýtka u pece, podobné té Honzově. Ponožky se rozpadly, boty je následují. Denní dávky připadají normální. Blíží se Zvyk. Čas změnit působiště! A opět "step by step". Ze včerejších výškových sestupů mě bolí kolena, možná celé nohy. Pijavic je méně, ale tlapky jsou opět celé do červena. Jemný písek funguje jako šmirgl papír. Koule ale svítí, tak co si stěžovat! Poslední "hang" a už se natřásám v autobusu, mířícím do Pokhary. Město, pošta, lenošení a hlavně evropské hajzly, po více než deseti týdnech! Tak si je vychutnávám. Potkávám dvě polské děvčice, domlouvám sraz v Káthmandu. Nožky jsou unavené, tak ještě zbývá dorazit žaludek fajn přežíračkou. Dlouho spím. Ráno plný síly půjčuji kolo a objíždím David's fall (zklamání - je to jen díra v zemi a troška vody) a Mahendra cave, taky nic moc. Spravil to až Buddha templ a projížďka kolem jezera, kde s místním potěrem blbneme ve vodě a na člunech. Učí mě látat sítě. Já zase vyučuji jízdu na kole. Užijeme spoustu srandy. Cestou zpátky se stavuji do restauračky, kde mám potkat průvodce Australanů. Je tady, jak říkal, a opravdu má vše pod kontrolou! Cpe mě vším možným, od vaječných omelet až po haš, na přání hraje reage a Hendrixe. Když se zmíním o holení, vede mě za roh k rodině. Cítím se jako ministr. Nechám se pěkně "obříznout" od profíka, který umí. Ani kapka krve. Tak slušně se k té dršťce nechovám ani sám... Zpět do Once upon a time a druhé kolo. Nádhera, ale musí skončit! Hrozným, proti Číně luxusním, busem do Kathmandu. Toulám se mlžným Thamelem. Centrum žije, slaví se svátek Indry (Boha deště). Je veselo, těsno a mám hlad. Utiším jej prskajícím pepřeným steakem na dřevěné míse, podávaném při svíčkách. Né z romantiky či nadstandardu. Deště škodily i tady, a zatím není štrumu. Noc přečkat ve vodorovné poloze a ráno zase nacpat panděro. Tentokráte však volným tempem, při novinách jím jogurtek, banánek, čajíček. Pohoda a klid. Cestou na poštu neodolám a měním svou starou dobrou Practicu za starý a lepší Olympus. Výborný obchod. Vše totiž platí dobročinná společnost VISA (u nás zastupovaná Českou spořitelnou, u které jsem koupil cestovní šeky) včetně čtvrthodinového telefonátu do centrály v U.S.A. Od nynějška fotím na zoomík 28-210, to mám radost. Škoda, že už nebyl k mání do hor a Tibetu. To by byly portréty!!! Dopisu se dočkám až za dva dny, stejně jako nových šeků, nahrážka to za ty ztracené v den koupě kamery. Jak podivné!!!

   S Polkami domlouvám rafting, touláme se Bhaktapurem, Patanem, nádhernými trhy, kde zkoušíme chutě všech dostupných koření. Huba pálí jako rozžhavená pec, tak hasím changem. Dlouhý den končí totálním zhulením se a půlnoční poutí osamělými ulicemi, sledován jen smečkou psích stínů...

   Prdím jako nutrie,tudíž se městem táhne smrádek. Přes nádhernou Bodhanath stůpu až po Pashupatinath, kde vrcholí. Mísí se spáleninou. To, co jsem chtěl uzřít na vlastní oči u Gangy, se odehrává před nepřístupným hinduistickým templem již tady. Pálení mrtvých na ghatech. Čumím jako blázen. Místní pokračují dál nerušeně v chůzi. Ujímá se mě študovaná hlava, vše si s odborným výkladem prohlížím z metrové vzdálenosti. Zvláštní, ale žádné odpudivé pocity se nedostavily. Snad jen nasládlý vzduch lehce šimrá žaludek. Dokonce smím i fotit. To je absolutní nemožnost ve Varanasi. Máte-li aparát jen na krku, jste okamžitě terčem kamenné salvy. Zatím jsem ale tady, v zemi splněných snů a vysokých hor, to je Nepál. Durbau square - hlavní náměstí je zcela napěchováno. Slaví se Tradicional masked dance - ve vzduchu létá rýže, changový mok teče proudem z úst kamenného Indry a mladí šílí jako na vesnických zábavách v rodném Staříči a okolí. Parádní atmosféra mě pohlcuje a jen se štěstím neoplákáváme rozbitou rikšu, když jsem si vyměnil roli s "domorodým pohonem". Pivčo vše napravuje, smějeme se a já si odnáším další poznatek. Pekelné stroje, ďábelští šoféři, a že alkohol za řídítka nepatří. Dokonce máte-li i o kolečko navíc, tedy tři.

   Náhodné (?) setkání se Stevem, Anglánem z A.B.C., a pozvání na párty. Bohužel se neúčastním, neboť jsme se srazili s panem Retou a "pártujeme" ve dvou dlouho do noci. Je co si povídat. Neviděli jsme se měsíc a zase se měsíc neuvidíme. Brzy ráno uháním na motorce polospícím Káthmandu. Začíná raftingový výlet. Hle, Anglán je tady taky, dokonce s kajakem. Ještě v něm krev vře z nočního tahu. Svorně dospáváme.

   Doutníky nafouknuty, do sedel! To bude domluva! Jsem v partě mladých Anglánů. Jointíky velikosti baseballové palice fungují jako esperanto. Vlny jako paneláky, utopili jsme pitnou vodu a část oběda. Neskutečné. Je to pravda - zážitky nemusejí být pěkné, ale silné! A tady byly obojí. Kemp. Cítím se jako opravdový Sir. Efektně, jakoby náhodou, vyrůstají stany ze země jako houby po dešti. Z kuchyně to voní. Valíme se pod vodopádem v privátním jezírku. Natáhneš ruku a máš banán. Přímo z palmičky! Vypuká šílená žranice. Polívka, sýr, hranolky, rýže, pasta, vajíčka, zelenina, toasty, ryby... Chce se, ne jen mně, blít. Hvězdami přeplněná obloha, tropicky horká noc. Krev rozpumpovaná v žilách. Člověk cítí sílu stvořit svět. Je tak snadné být Bohem. S komářicemi se ale vypořádat neumíme jinak než pomocí moskytiér. Tak to je teda hovno božství... a s touto myšlenkou usínám. Zpět k lidskému. Ráno totiž proběhne ve znamení opětovné žranice, vajíčka, med, marmeláda, oříškové máslo, palačinky! Makrobiotik by asi pošel jen při pohledu na tyto laskominy a jejich kombinace. Získáváme sílu býků, která nám ale není k ničemu. Za pár chvil se topíme všichni. Chybí mozek. Včerejší guide byl nahrazen mladým žabákem. První vlnka, ve srovnání se včerejšími skutečně takové vlní miminko, a už si to plaveme každý zlvášť. Jsem celý navlhlý, tak měním za kajak. Nemám co ztratit. Tok dokoná své dílo. Pravda, ke konci se už daří eskymovat, ale je to slabá útěcha. Opravdu silný proud. Vodácké ahoj. Vše ve spěchu, nestíhám se řádně rozloučit, jen vzít pár banánů, rikšu a poslední autobus. Z přežíračky a možná z časté pozice hlavou dolů se mně nějak pomátlo tělo a převrátily trubky. Co odříhnutí, smrad jako z kanálu. Divné, ale pravdivé. Poprvé se mně to přihodilo před pěti lety po dvoudenním dýchánku. S diagnózou "prdí pusou" se pomalu loučím s Nepálem. Jen ještě omrknout rodiště Budhy - Lumbini. Vše je pod plachtou, řádí tady japonští vědci. Tak snad příště. Věřím v návrat.