Komářice hodovaly celou noc, celníci byli protivní a čekali úplatu a Gorakhpur mě obdařil prvním dojmem z Indie. Všude hovna a smard ze chcanek. S hygienou to v žádném případě nepřehánějí. Po kecech, že mi letí letadlo, jsem šťasným držitelem jízdenky. Vyhledám největrnější místo, pach močoviny je snesitelnější, vyvaluji se na sluníčku a způsobně čekám na vlak. Jiný kraj, jiný mrav. Co mě asi čeká za prvním indickým rohem? Delhi - sviňa město, nejspíš. Hned na nádraží mě chtějí okrást. Hluk a špína. Člověk přivykne na vše. Jsi tady na návštěvě, tak nás nechtěj změnit, chlapče. Čum kolem a přizpůsob se, ať z toho cestování něco máš. Poste restante nic, ambasáda má dva dopisy. Mám radost, velkou. Větší, když potkám kluky z Moravy. Spí u mě a kecáme až do rozednění. Jen jedna zpráva je zlá. Pakistánci zavřeli hranici, kvůli morové nákaze. Ohnisko je v Suratu, poblíž Bombeje. Cesta domů je odříznuta, nikdo neví, na jak dlouho. Muslimští separatisté určitě využijí této příležitosti co nejlépe. Smůla pro nás.

   Úterý je úředním dnem. Další rána pod pás. Iránské vízum zdrahlo o 33 $. Fůra peněz, kór tady. Raději se stávám turistou a obhlížím hrobky a další památky. Večer se šourám s ošoupanými nožkami po dlouné obchodní třídě až na střechu hotýlku, kde vidím po dlouhé době zase známou držku - Reťa. Našel můj vzkaz, takže můžeme brzy vyrazit. Pryč před morem, zpět do hor! Zpráv o plicním moru bylo dost i v našem tisku, letiště nepřijímala, lodě byly v karanténě. Mnoha lidem se znepříjemnil život! Indie se v půlce sezóny začala odturisťovat. Později se počáteční strach a rozpaky změnily ve vítězství. Už tak velmi levná Indie se stala zemí zaslíbenou.

   Nakopneme to přes Ágru a její Tadžmahal - symbol Indie. Město je čistější a plné rikšů bez zákazníků, tak se předhánějí v nabídkách. Hotýlek s anglickým pažitem, připadám si jako v hollywoodském filmu. Chybí jen bazén. Dokonce máme osobního sluhu "Boba", který obstaral vše od canabisu až po bank lasíčko, o kterém bude ještě řeč. Čmoudím z čilamu, touláme se městem po šperkárnách a obchodech s koberci. Rikšovská elita - motorový vozík, většinou provozovaný Síkhy - má smysl pro kšeft. Vozí nás po svých obchodech, předstíráme zájem, oni shrábnou pár nikláků a my máme prču a namáháme palice vymýšlením různých krmících pohádek. Ušetřený peníz pak společně, jak jinak, prožereme. Chtějí vydělávat i zítra, nám ale stačilo. Ještě si je vychutnáme při líčení našich sexuálních praktik. Nejsou k utišení, řehtají se na celé kolo a nabízejí své manželky. Západ sluníčka si prolebedíme v zahradě perly Indie. Opravdu se barví původně bílé stěny až do krvavě rudé. Je to moc působivé. Vrchol mogulské architektury a snad i práce benátského stavitele. Kdo ví, papír snese všechno. Krásný ale Tadžmáhal opravdu je. Popojedem do Varanasi, kde je přelidněno, a hinduisti tě skoro nikde nepustí. Vyjma jejich "silk shopů". Těm se ale vyhýbáme a postupně se probijeme až k Řece - Ganga. Když vidím, kdo a co kolem plave, odvážím se jen smočit špičku palce. Posvátnou stoku navštívím ještě brzy ráno. Rozednívá se, probíhají první očistné koupele a voní zápalné tyčinky. Zvláštní atmosféra. Sluníčko i město vstává. Je rozváženo dřevo a postaveny hranice na ghatech. Pak přibude tělíčko a velkou fakulí se pomalu "pouští komínem" další hindouš. Turisté moc vítáni nejsou. Není se čemu divit.

   Na spálení průměrného chlapíka je třeba 300 kg dřeva, které není levné. Chudší rodiny se skládají, ale i tak požadovanou částku často nedají do kupy a mnohokrát uvidíte nespálené části končetin, které míří do Bengálského zálivu. Pomalu, ale jistě. Co neshoří, se totiž smete do "vody". Aby byla informace úplná, je nutno dodat, že před zapálením se obváže hlava a břicho mokrým senem, aby se zabránilo tzv. efektu Papinova hrnce. Střeva jsou O.K., ale mozkovnu stejně ještě pro jistotu později rozmlátí holí správce kremace, aby nedošlo k výbuchu.

   Tvrďáci si vodou z řeky myjí zuby, vedle se louhují vodní buvoli, pradleny jsou tady v práci a mezi vším bordelem se brodí děti a kontrolují, co řeka přináší... Nejde mi do hlavy, že mor tady není domácí dětskou nemocí. Špinavější snad už byla jen Culcuta.

   Alexíček, postavička z ”Mechanického pomeranče”, ví, o co běží. Sedíte v cukrárně či mléčném baru, pocucáváte "lasíčko" a jste rázem tulákem po hvězdách. Onen mléčný koktejl, nejchutnější byl s banánem a medem, je obohacen zelenou kuličkou velikosti pověstné a všem známé Honzíkovy duhovky. Mlíko, alkohol a jedy se vstřebávají v žaludku. Po třiceti minutách jste plně nastartování a ready k odpálení. Vše chce ale trénink, který, jak známo, dělá mistry a i mistr se někdy utne...

   Nemůžu trefit "domů", šílená cesta kolem vlastní hlavy! Mléčné výrobky já měl vždycky rád. Nyní jsem jim propadl zcela! Reťa se později specializoval na inhalace - kouření, já zůstal u mlíčka. Ráno jsme překvapeni, když po misce "curdu" (jogurtu) jsme opět nahozeni. Mnohem slaběji, ale je to příjemné. No nekup to za ty prachy! Tak jen Nikde Nic Nezapomenout a dál, spíše blíž k horám. Bodhgaja - místo Buddhova osvícení - krásně čisto. Flek k odpočinku jako stvořený. Chvíli postojím pod Boo Tree, nic. Sithartovi tady svitlo po pár dnech bdění. Škoda. Částečnou nirvánu si ale obstaráváme. Koštujeme místní lavorovici. S něčím podobným Cole a velkým množstvím citrónové šťávy, dá se říci: "Je vynikající". Čeká dlouhá cesta rozpadlým autobusem. Veselo, cesta ubíhá. Po třetí hodině ranní konečně usínám. Ne na dlouho. Šílený kvikot, šofér stojí vší silou na brzdě, ještě za chodu chce transmisi vnutit zpátečku... Ve tmě vidím jen velká bělma vyděšených očí. Pšššt! Prý pět mrtvých. Banditi chtějí peníze, šperky. Sem tam zastaví a oloupí po Jánošíkovsku nějaký ten bus. Nikdo neví, co bude, ticho jako v hrobě. Později přijeli něco jako poldové, šoférovi nalili odvahy, šlápl na to a třesoucíma rukama uchopil páté kolo, projel. To bylo najednou veselí. Důvod k oslavě. Jako v pohádce o loupežnících, ale bál jsem se dost!

   Siliguri je vstupní bránou do Darjelingu. Testuji Toy Train, ale na šesti kilometrech získává tento vláček, velikosti HO v modelářské hantýrce, zpoždění dvě hodiny a je zcela přeplněný. Nedovolí ani střešní jízdu. Nepozorovaně se vklíním mezi vagóny. V další stanici jsem odhalen a vyhozen. Réťa to vzdal už dříve. Vyklízím bojiště se solidní palbou nadávek. Beru autobus. Ten je O.K., cesty tady mají pěkné a dokonce se svodidly. Jde vidět velký vliv Anglánů v této strategické oblasti. Ještě před dvěma lety bylo nutné žádat o zvláštní vstupní permit. Počasí je psí. Mlhavo a vlhko, což jsou úhlavní nepřátelé mé výbavičky - zakrváceného dresu, dvou tílek, kalhot a kraťas. Možná jsem neměl nechat vše teplé na ambasádě. Je tady ale útulno. V krabici běží pořad o mých láskách, delfínech. Co více si přát. A to v noci ještě dorazil Tomáš. Spíme se samými Japonci. Je to jako v lazaretu. Všichni berou nějaké preparáty, nejspíš nové objevy jejich silné vědy. Ranní počasí je opět k ničemu. Něco mi ale říká, že zatím vším jsou tušit krásné výhledy. Dneska však jen procházka horskou vesničkou.

   Návštěva indické ZOO. Zvířata nemají dostatek prostoru, spíše musíte obyvatele hledat. Z inzerovaných dvou medvědů, vlků, opic a jednoho jaka jsem zahlédl jen něco ve větvích a jednoho psa. Situaci zachránilo opravdu krásné muzeum himalájského lezení. Potěšila i zmínka o Rakovi (Josef Rakoncaj). Třináctého, sice čtvrtek, ale už od rána se sere. Není oblíbený ranní curd, nejsou busy, a k polednímu vše začalo... Během dvou hodin je mě hrozná zima, celý se třepu a přesto jsem zpocený. Brní mi nohy, ruce skoro necítím. Z posledních sil uléhám, beze srandy, začal boj o život. Čtyřicetistupňová teplota, silné průjmy, později už jen sedím v proutěném koši a teče ze mně žlutozelená voda. Chce mně prasknout palice a ač přikryt dvěma spacáky a dekou, klepu se. Nejdelší noc mého života. Už nechci zažít delší! Rozednívá se a já vím, že jsem přežil. Teplota spadla na 39oC, cítím se lépe, ale chodit sám nemůžu. Kvůli slavnostem je problém sehnat doktora. Další problém je s oblečením. Všechno jsem si včera stačil zesrat a příšerně to smrdí. Moc mi pomohla mladá Australanka a dcera majitele hotýlku. Reťa objevil Čecha, který tady studuje, a společně pak vykouzlili Dr. Anauda. Pořadové číslo devět, ale Indové mě pouští, když jen bezmocně ležím na lepence v lékárně a čekárně v jednom. Ordinace je za regály, vše velikosti většího PNS. Jedna ruka na čelo, druhá na kotník, chvíle soustředění. Doci mi oznamuje svou diagnózu "Darjeling fewer". Číhá prý na všechny bílé a je z infikované vody. Kluci oponují, že pijeme jen pivo a Colu. Doktor smečuje a my vypadáme jako volové. Je to prý taky voda, dozvídáme se. Po krevních testech, kdy mi vzali kotel červené, jako by potřebovali na jelita, na schodišti uprostřed slepičího hejna, je však jasno - salmonela. Kluci mě uloží a pak jdou pro léky. Dorazí pozdě v noci a jsou totálně na šrot - všude se slaví Darja Puga. Dopadám vlastně hůř než Japonci, asi jsem se jim neměl posmívat. Šiva vidí vše. Piji odporný ionťák a šourám se na záchod. Náplň na celou noc. Tomáš zkouší druhý pokus do Sikimu. Já zůstávám v postýlce, rozmazlován ostatními. Shodit vousy, ginger tee, banány, sprcha... dlouhá chvíle je nejtěžší čas. Člověk se nudí. Myšlenky vždy skouznou po nějaké chvíli k budoucnosti a tím pádem k domovu, známým atd. Ne že by to bylo nepříjemné, ale člověka to trochu rozteskní. Fajn je, že se sem tam vylíhne príma nápad či myšlenka. Prospal jsem půl odpoledne, nebude lehké usnout večer. To je čas, kdy smutek je obzvášť silný bojovník. Dlouho se převaluji a co chvíli se budím snovými běsy. Ráno je však odměnou za vše! Jasno, krásně vidím další z velikánů - Kanchenganga. Zatahuje se, rozhoduji se pro ústup. Plácnu se přes kapsu a jelikož ranní sraní už mělo správnou barvu, i když konzistence ještě nebyla nejlepší, hoduji nad toastem s fazolí, vejcem a sýrem. Uvidíme, co na to bříško odpoví.

   Všem děkuji, loučím se. Chvíli se potýkám s báglem, zdá se proklatě těžký, ale k busu je to s kopce. V 9.20 šofér nahodil motory. Krátce po půl je zase vypnul a šel pomoct kámošovi do bitky. Pět minut ale stejně ztratil pokřikováním z okénka. Nakonec vyrážíme. Asi jsem si odvykl nebo zchoulostivěl. Vši, blijící děcka i mámy, zácpy, smrádek... hodinu jsem z toho na nervy. Později vše beru lehce. A je to - Siliguri lodge, mé bývalé útočiště, je sice plné, šéf se ale slituje, a nechává mě v kanceláři. Vše zanesu do milého deníčku, zdřímnu a pokračuji do Culcuty. Hnusně špinavé a přelidněné město. Jen botanická zahrada a muzeum, nejstarší v Indii, stojí za něco. Ostatní je zklamáním. Ubytování podobné atomovému hotýlku v Číně, matka Tereza je byznysmenka, v Kálí Templu, podle něhož dostala metropole své jméno, žijí všiváci... Dobře, že jsem práskl do bot. Za dva dny po odjezdu jsou noviny plné zpráv z Města. Silná bouře řádila, nechala spoustu mrtvolek. Spadla i "moje" nádražní střecha a pohřbila pár lidiček. Smutné fotky.

   Mimochodem, počtem denních tragických zpráv se "Hindustián Time" nevyrovná ani krvelačná Nova. Bouračky autobusů jsou na denním pořádku, utopení, malárie, teď stále mor, dále padají budovy, hoří vlaky a sem tam kuriozitka. Minule se řidič oběsil, když porazil krávu. Je to tady posvátné zvíře. Jinak se nikomu nic nestalo! Zvolňuji tempo. Vypršela "poznávací část zájezdu" a je část na rekreaci. Puri, rybářská vesnička, je k tomuto účelu ideální. Výborná strava v Mickey Mouse, číša se chlubí svou češtinou. Pravda, je poznat, že mluví slovanským jazykem, ale těch pět vět je směsicí od každého kousek. Oceán je pravý, nefalšovaný. Jak to bylo s podnikatelem z Culcuty, to už tak jisté není. Hostil nás celý večer, rozparádění závodíme v rikši, a když projedu domeček z rákosu, beze slov umlčí ústa postiženého bankovkou. Později z něho vylezlo, že by rád šukal. Směji se, když dodá, že nás, utečeme. Podnikatel jeden prasácký! Přes den lenošíme ve vesničce, blbneme s děcky ve vlnách. Někdy jsou ohromné, až nahání strach! Potěr obdivuje naše plavecké dovednosti, my zase jejich odvahu, že do vody vůbec lezou, když neumí ani čubičku. Večer se stáhneme k jejich otcům, nacpeme čilamy a posloucháme jejich nejspíš chytré řeči. Bafáme a jíme rybu. To máte tak. U nás se nabízí návštěvě káva či čaj. Tady je to rovnou čilam (hliněná fajfka) vrchovatě napěchovaný čarasem nebo ganjou. A dneska chlapi dokonce dotáhli opium. Dny běží, postupně se lepšíme v "body surfingu", hrajeme karambol, kecáme s Peťou a Ilčou, dvěma skvělými Pražáky, co jsou tady na výletě. Užíváme sluníčka, posloucháme muziku a jíme. Až to člověka začne nudit.

   Kousek odsud je Konarak - chrám slunce s erotickými plastikami. Podnikneme výpravu. Vše zdokumentovat, páč některé pozice jsou nenapodobitelné. Exkurze byla prohlášena za velmi poučnou. Poslední dobou se mně zdá, že se stále loučím. Zamávat a odpískáno. Směr Madras. 23.00, přesně dva týdny a salmonela útočí znova. Asi nedoléčeno. Smutné ale je, že člověk mého věku je v krátké době za sebou zase umazaný v rozkroku od hoven. Tentokrát byla horní palanda nevýhodou. Zbytek prožívám na plošině mezi vagóny. Chce se mi umřít. Cpu se najěkými multispektrálními antibiotiky a sračkovými pilulkami od Dociho. Zůstal mi totiž recept a Reťa je sehnal na nádraží. Kdyby mi někdo tvrdil, že večer dojdu po svých, neuvěřím mu. Reťa je ale vážný a říká, že vypadám bídně a jel by domů, být na mém místě. No uvidím, co se bude dít! Odpočinek pomohl. U nás slaví republiku. Podpoříme oslavy džusovou smrští. Nerozvážně se postavím na váhu - 56 kg. Za tři dny skoro sedm kilo dolů. Není to povzbudivé, a to se cítím silný oproti Darjelingu! Madras s překrásnými ghopurami, skotačícími opicemi a neuvěřitelně levnými džusy je za námi. Podobně Mahabalipuram s krásnými plážemi, krokodýlí farmou a jedovatými hady. Monzuny jsou tady, teplo, ale vlhko! Opět uháníme do hospody, ale jaké! Pajzly, které by člověk marně hledal v ostravských cikánských čtvrtích. Jsme u vytržení z cen (jedna z mála oblastí, kde není na alkohol taxa) a podle toho vše dopadne. Lidé jsou přátelští, zásoby nekonečné a pikantní dobrůtky podporují žízeň. Půlnoční nudistické řádění je divadlem pro půl městečka. Podobně divoká jízda odcizenou rikšou a vrcholem je zdolávání hotelových zdí. Klíč se nám někde schoval... Jeden z nejdivočejších večírků. Po ránu začnu lasíčkem a datlemi. Vydržím žít zdravě celý den!

   Zastávka v Maduraji, kde jsou krásně malovaní a cvičení sloni, levné banány a hornatá krajina. Kanyakumari - osmý stupeň severní šířky, nejjižnější cíp Indického poloostrova se pro mě stává rekordním. V okolí je mnoho kostelů (v Indii dosti zvlášní) a má zde být až 28% křesťanů. Kde jsou, nevíme, uvnitř svatých stánků je jen smrad a pár žebráků. Výjimečně lavice a příjemný chládek. Kousek odsud však leží pohádková země - Kovalam. Jedna z nejznámějších hipisáckých pláží naší na pólech zploštěné koule. Místo dokonalého odpočinku. Dorážíme večer, zrovna se hraje Doors. Vlhčíme žaludek lasíčkem, posloucháme Morrisona a život je plný pohody... Dny letí rychle, nestíháme. Volejbal, mimochodem porážíme smíšený německo-francouzský, velmi sebevědomý, motivovaný a favorizovaný pár a stáváme se mistry Kovalam's Beach Volejball Tournament. Zase abychom slavili. Surfování a následné lenošení na vyhřátém zlatavém písku je další zábavou. Proběhlo však první varování - já si málem vykloubil rameno a párkrát byl u konce s dechem. Tom si ne málem dodřel celou hubu a natrh ucho. Dostáváme lekci. Včas. Vlny mají obrovskou sílu a sport se nesmí přehánět. Večery trávíme v kosmopolitní společnosti u krevetích koktejů, různých rybích a mušlích specialitek, fritovaného ovoce a velkoplošných obrazovek. Dovolená, jakou bych každému přál! Ráno nám ovocíčko servírují až k loži a za pár babek jste celí upatlaní od všech těch papájí, různých druhů banánů, ananasů, melounů a méně známých dobrůtek. Nezbývá než vstát, omotat se do "lungi", čím se stanete chlapem v sukni, a vyrazit k vlnám, kde už čekají přátelé, známí, napěchované čilamy nebo podobné dobrodružství, jak je libo, právě dnes!? "Uteče den jak večerní zprávy". Vystihli to ti Dinosauři přesně. Jako by tady byli.

   Uvažuji, jak to finančně zvládnu doma. Návyk na pytel ovoce denně je zhoubný jako rakovina. Další dobrotou jsou "magic mashrooms". Dvě hlavičky lysohlávky do ranní kávy či dopolední omeletka a fičíte zbytek dne na vlnách zábavy. Opět nadešel čas zvednout kotvy. Čekají "back waters", takové Benátky velikosti republiky. Veškerá doprava probíhá po vodě. Vidíme různé typy lodiček a lodí poháněných lidskou silou či silnými motory. Zajímavé, ale vody bylo dost. Šup do divočiny. Smůla je, že po velkých deštích jsou zvířata ve svých norách a hnízdech, a tak náš cíl - jízda na slonech - zůstává zatím nevyplněn. Všude bláto a majitel rozhodl: "Nevytahovat z garáže, mohli by uklouznout!" Omrkneme alespoň čajové plantáže a kaučukovníky. Když je na nebi sluníčko, je tady určitě fajn. Vetřeme se do vlaku slepých. Nebyla to povzbudivá jízda. Ani jsme se nedozvěděli, kam je vezou. Tlačenice jako v Číně, a chovají se k nim jako ke zvířátkům. Vysedáme a směřujeme na Jog Falls. Opět se "něco" slaví a všude je plno lidí i komářic. Ujme se nás majitel restauračky a je mně i jedno, kde uléhám. Ráno je plné překvápek. Pod sebou vrstvu páchnoucích velbloudích kožek, za hlavou kupu kokosových ořechů a nad čumákem se v kleci pohupuje opičák. Všechno svedu na sílu kokosovice. Překvapení ale nekončí. Venku je krásně a na dosah řvoucí přes 250 m vysoký vodopád. Celý den trávíme v jezírcích a užíváme masáží. Marná práce. Autobus je napresovaný k prasknutí. Nejprve namáčknut pod střechou, později vybojuji místo a mocně je hlídám. Jednomu capartovi na klíně se neubráním. Snesu i nalepení mladé mamky. Je moc hezká a málem se jí chci omluvit za loket, kterým si vymezuji své teritorium. Má jej zapasovaný někde v oblasti v podbřišku. Slzy na krajíčku. Je mi jí líto, nejraději bych ji pustil sednout. Je však místní. Menší problémy s domluvou a orientací - říká NE. Mě čekají další a další přestupy, tahanice a boje o snesitelné pozice. O pohodlí se mluvit nedá. Je to zvláštní. Sluníčko opálí kůži do hněda, Indie tě vybarví na duši a mysli - jsi Bůh i Satan - vnímáš mnoho kolem, jsi poznamenán okolím. Jsou chvíle, kdy se chceš rozdat. Někdy jsi však zlo samo. Zhrubneš, musíš, jinak by jsi třeba zůstal stát na pomyslné autobusové zastávce až dodnes, anebo ...když mě začaly dusit dvě zpocené kozy velikosti koňských hlav!!! Zakurvuji hlasem, kterého se sám leknu, a využívám okamžiku překvapení. Po hlavách se sunu k řidiči do jeho klece, kde rozvalení se na zavazadlech poskytuje určitý komfort. Scéna podobná "krokodýlu Dundee: Řekněte jí, že ji miluji..." Kdo viděl, ví. Přetlak ze mě vyprchal, opět je fajn a alespoň pomáhám manipulovat se vším tím přepravovaným haraburdím. S Tomem se setkáváme v Colvě. Docela hezké pláže, pokud člověk nebyl v Kovalam. Vše se nám zdá nedobré. Vlny, ananas, papája - všechno je malé, ceny velké. Snad jen zážitky z vlastnoručního očesávání kokosových palem a následného dobývání se k primovnímu moku jsou nové, tudíž nej... Není lehké "okatovat" ořech. Mlíčko ale stojí za námahu. Nic společného s vodou, která se dostává k nám na vánoční stůl. To už je všechen kokos vysrážen na stěnách a zbyla jen kalňačka. Opravdové mléko je velmi chutné a osvěží i ve čtyřicetistupňovém horku. Užívám si ho dost při procházení přístavu v bývalé portugalské kolonii Goa. Zítra se nadobro odlepím od velké vody, slavnostně si tedy zajdu na "šarka" a při odlivu se až do noci procházím po pláži, která připomíná letištní runway.

   "Baba Tom" napěchovala čilam. Je úplněk. Zdá se, že lépe chápu Morrisona, ale i další v jejich stavech a vizích, kdy se ztrácejí ve svém světě, aby přinesli nějakou tu perličku do toho společného putování, bohužel většinou svázaného a zatíženého. Stejně jako horkovzdušný balón je poután silnými provazy a obložen vaky s pískem. Není těžké tato kotevní lana jednoduše přeseknout a odletět, je to ale jen pro Tebe. Nic z toho vzdušného už nemůžeš sdělit. To není nejlepší, vždyť balón jsi také nestavil sám. Mistrovstvím je odletět, a přesto zůstat spojen s tepem Země. Stačí hedvábná nit, snad je i lepší než silné a nepoddajné lano. Vlákno nepřekáží, ale ukazuje cestu zpět. Mohutný provaz však ruší rovnováhu vzdušného stroje. Nejspíš časem a zkušenostmi se lze dopracovat k dokonalosti. Ono je snazší uhňácat tlustého hada než jemné pavoučí vlákno! Vidina časoprostorové volnosti dráždí a stimuluje. Kdo z lidí, kteří se takto zamýšlejí, nechce být svobodný... Nevím. Možná je všechno jinak a platí jen mezní hranice. Ale toto je jedna z nich! Na tom trvám, vše ostatní si může být i jinak. Dost možná, že to jsou kecy, úplně všechno.

   Delší spánek ve vlaku je posilující. Jaipur - město pohádek tisíce a jedné noci - má krásné tržiště a po ulicích se potulují velbloudi a sloni. Odskočíme na pevnost Ajmer a pak už jen dohodnout cenu, a je z vás sloní žokej. Humorné je, že pronajmout slona je několikrát levnější než osedlat koníka. Z vlastní jízdy je mně ale moc smutno. Nechci se vést, chci řídit. Není to žádný problém. Pokud máte na to žaludek. "Volantem" je půl metru dlouhé železné kopí, kterým udáváte směr. Jak? Stačí jej silně zabodnout za sloní ucho. Kolem je spousta strupovité zaschlé krve a much. Sedíte na krku jako paša, štětiny píchají i přes kalhoty... Děkuji, nechci - dolů prosím! Daleko víc srandy se užije pozorováním sloního močení. Než toho svého šaška připraví, uběhne snad deset minut. Mít ovšem takový kalibr, už v životě nepracuji, i když vím, že díky tomu nejsem opicí, pane Marx, a jen objíždím poutě a ukazuji velkého.... Zážitek dokonce předčí pověstného Sadhu z Kathmandu. Ten na šulinovi zvedá obrovský kámen. Bylo to ale vše, nač ho měl. Ne ten šutr. Ach jo. Nikdo nemůžeme mít všechno. Večer požvýkáme betelový list. Bolí mě z toho hlava, je to humus. Vlastně jen máte plnou hubu slin a krásně červenou dršťku. Co můžete čekat od kusu vápna, žvýkacího tabáku a pár vonných přísad, zabalených do betelového listu. Ne, děkuji, už víckrát nemusím. Každý "správný" chlap ale špuká kolem sebe v pravidelných intervalech. Někdy se až leknete při pohledu na tolik "krve" na chodníku. Fuj, není to vůbec hezké. Polovina ženských přežvykuje také. Děti mají uvnitř namísto tabáku sladké příměsi. Asi se drží pořekadla: "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš", nebo je zde prostě nedostatek bubble gum. Ale na to by určitě někteří Češi nebo Poláci zareagovali.

   Puskhar - po únorovém Rio de Janeiru prý nejbarevnější festival. Malá vesnička se změní ve velbloudí planetu. Je tři dny po, a tím je kolem nehorázný maras. Karavany už odtáhly, to mě mrzí. Musel to být zážitek. Osedlám ale jednu krásně zdobenou velbloudici a razím do pouště. Nepohodlné až hrůza! A jak plivou, svině jedny. Stačilo. Zvířecí přeprava mně nějak nesedí. Snad ještě pštros, ale pochybuji, že to vytrhne. Okruh se uzavřel. Vítá nás hektické Dillí. Běžíme na Pakoše a nevěříme svým uším. Hranice je volná. Potřebuji jen nějaký doporučující list z naší strany. Na ambasádě mám poštu, dokonce celkem čerstvý výtisk Mladé fronty, taky žádoucí potvrzení. 22. listopad se vydaří. Máme vše, cesta domů je otevřená. Prolézáme ještě pár turisticky povinných atrakcí, ale hlavně cpeme do hlavy. Zaděláváme na kvalitní materiál. Velká výhoda místních klinik. Ráno odevzdáte kus stolice v zápalkové krabičce (s lékovkou vás vyhodí) a pět kaček, odpoledne máte diagnózu, popřípadě léky. To nebylo ani za reálného socialismu. Zdravý jako řepa. Ne tak Tomáš. Řádíme snad do tří hodin, na střeše "Rama Krišny" mezinárodní obsazení: Simon z Dánska názorně ukazuje, co je to "pít jako Dán", moc pěkná Alex z Kalifornie je lízlá, a tak flirtuje, Retík coby kovboj z Moravy obtěžuje spící krávy, mě málem zašlápl slon - popelář. Bylo hodně veselo! Ke konci ještě potkáme známé z Darjelingu, vlastně ze Švédska. Valérie je dítě českých emigrantů a její kamarádka Helga tady také zapomíná na svého exmiláčka a léčí si srdíčko. Problémy nastávají ve chvíli balení. Batoh nelze nafouknout, a ač odpočinutý, přeci jen nejsem žádná těžká váha. Třídím, rozvažuji, vyhazuji. Podařilo se. Poslední večeře, dostaneme krásné květinové věnce, pusu na cestu a ráno jsem v Rišikeshi. Odsud měli Beatles svého guru. Dnešní výuka je komerční a obchodní záležitostí. Město je ale pěkné. Na obloze obrovští orlové a v ulicích dotěrné opice. Jedna právě okradla malého Indoška o oplatky. Stačila jí chvilka nepozornosti a táta už tiší dětský křik. Nevím, jestli z úleku, či ztráty. Nezbývá, než se smát. Kamakčí rodina si nevšímá ani jednoho z nás a hoduje na střeše. Drobí až hrůza!

   Manali je důvěrně známé všem "poživačům opia", tomu odpovídá i klientela. Nic se ale nemění na tom, že je to nejnádhernější horská vesnice, co jsem viděl. Opravdu. Překrásné terény na hiking a horská kola. Sluníčko peče, podzimní barvy vše okrášlují. Podobné našemu babímu létu. Možná větší chladno, ale sucho. Je libo něco navíc? Absolutně nepopsatelně zásobované cukrárny. Oči by jedly, ale bříško odmítá sladkosti z celého světa. Ráno déle vyspávám. Nic neuteče, hory nemají nožičky. Pobíhám po kopcích, fotím polodivoké koně, svezu se na Jawě(!), odmočím špínu v teplých přírodních lázních. Celé odpoledne potulování po lesích a stráních. Příroda kouzlí a jako by mě chtěla sbalit, ukazuje se ve své největší kráse. Jsem úplně naměkko! Je čas a přesto se nechce ani nožkám, natož hlavě zpět.

   Sídlo Dalajlámů od útěku z Pokhary, Dharamsalaje pravý opak. Nejvíc si rozumím se snad stoletou, ale překrásně zvrásnělou recepční. Uvítá, připraví občerstvení a cimřičku, ale rychle spěchá zpět ke své hlavní náplni dne. Šlajdrem střílí po vrabcích. Slídí jako kočka. Nevím, co s nimi dělá, ale raději objednávám jen moučná jídla. Zajímaví byli i tři hoši z Vídně. Po vlastní ose jedou na kroskách a směřují až na Papua - Nová Guinea. Pěkný plán, moc pěkný! Já už mám ale namířeno domů, k mámě, do Podolí, do lékárny. Přesně tak, pane Cimrman!