V Amritsaru prošmejdím Golden Temple, nádherná stavba. Vidět jej hned z počátku, byl bych dalšími zklamán. Vše je ještě znásobeno hromadným "free lunch". Úžasný zážitek. Nejprve se protlačíte do vnútra, vyslechnete krásné zpěvy, pak rozházejí žrací mísy, a nakonec se servíruje. Za běhu, z kýblů a prapodivného nádobí. Rychle vše sežerete a jste vyhozeni. Čekají další hladovci. Kolem posedávají a mumlají síkové. Zajímavé. Celníci, ti už přímo řvou a nechtějí pustit. Prý propadla víza a jiné nesmysly. Zkoušejí to, chtějí dolárky. Máme však čas a nejsme tady první týden. Vítězím beze ztráty penízku. Pákistán je muslimská země. Na jejich čáře to ale vypadá jako v Pekle na Silvestra, poblité záhonky, chlast teče po bradách a uniformách, rozkouřené vodárny. Vyhráli mistrovství světa v pozemním hokeji, národní sport číslo jedna, nepočítáte-li právě obchod s drogami. Tak se slaví! Lidé jsou pohostinní a přátelští. Reťu hned oberou o 200 dolarů. Peshavar, ležící v hraničním pásmu s Afghánistánem. Stýkají se tady mocní světa (čínská, ruská a západní mafie). Koupíte vše. Jdeme zkusit ovoce, zeleninu. Je to obchod na doporučení. Udeří vás do fifáku známá vůně. Než se stačíte rozkoukat, sedíte za oponou, kde se přehrávají pornáče dost tvrdé. Ubalili Jointa. Jsou fajn. Mám strach, protože jsi v kraji bez zákonů. Pořádný chlap se pozná podle kvéru. A ten tady má opravdu každý. Už ho držím i já, kalašnikov. Coby nevoják jsem k smíchu při manipulaci s tou trubkou. Smějí se a zvou na projížďku. Střílíte svítícími střelami do lesa. Kdo má rád lovy, a žaludkem mu jen tak něco nehne, může mít specialitku. Ráno vyrazíte džípem do hraničních hor, granátem vám probudí vesničany za lajnou, a pak už záleží na vás, kde míříte.... Divoký západ je proti tomuto pohraničí pionýrský tábor. Pokud ale neprovokujete, dolarové bankovky vám nelezou z kapes, či nemáte-li na řetízku připoutanou diplomatku, hrozí vám asi tolik, co ve večerní Ostravě. Možná jim i křivdím. Naše obnošené, mírně páchnoucí, nespolečenské oděvy spíše vzbuzovaly soucit. Vyfasuji porci hašiše a s banánem, jakožto bonusem, se vykolébám zpět. Rozporcuji "čokoládku". Doteď jsem nosil kouli haše v klokánce, ale smrdí jak kurvin kufr, a tak se raději o tuto drobnůstku podělím. Reťa vymyslí fajn úkryt v zasmrádlé gumové pláštěnce. Volně tu svou "rybu" pohodí. Já nevím, zda peněženka, foťák, či jen tak do báglu. 22.30 je konec srandy. Krve by se nedořezal. Naběhli borci se sapíky, řádná šťára. Ani nedýcháme. První věc, co Tomovi berou, je pláštěnka na okraji jeho rozházené postele! Tak to je konec! V sekundě se loučím se vším, co mám rád, a hlavně, koho mám rád. U mě berou peněženku, chtějí otevřít teď již prázdnou kapsičku ve fotobrašně... Hulákají a odcházejí... Ležíme snad 10 minut a nemáme odvahu se podívat ani sami na sebe. Raději na nic nesahám, bojím se toho "smraďocha" i vyhodit. Šlo vlastně o hec. Zkusit si pašung. Ale až teď nám došlo, že šlo o mnohem víc. Nádhera okolo nás ráno uchlácholí. Poušť, poušť, poušť. Přes den krásně teploučko, v noci kosa jako v Rusku. Ráno máte vše pokryté jemným prachem. Je opravdu všude, i ve slipech a ve foťáku. Vlak má zpoždění a já velkou radost, že jej chytl. Klidně ať jede ještě pomaleji. Parádní písečné duny, červenočerné skaliska jsou krásná a zároveň se jich bojím. A to člověka chytí. To vlastně chceme. V parku zahodíme všechen haš, všechen, až na maličkost. Vzpomněl jsem si totiž na Motýlka. On a jiní odsouzenci nosili své peníze ve zvláštním pouzdérku... Otrnulo nám, a v hotýlku válcujeme své drobečky a poprvé najdeme využití pro gumy. Odhodlám se k šílenému činu. Aplikace. Kdyby mně to někdo dříve tvrdil, zbiji ho na místě. Nejsem přece uchylouš! Nyní povzbuzen hrdinou z Trinidadu zkouším zavést čípek. Vzdávám to. Reťa je ale úspěšný, a to mi nedá. Ješitnost je škaredá vlastnost. Heřmánkový krém pomáhá a už trčí jen ocásek s uzlíkem. Cítím se divně a čípek se tlačí ven. Při každém kroku musím stisknou půlky vší silou a tak se valím po ulici jako Chaplin. Tom je v pohodě. Já po chvíli zpocený až na kost. Usedám v parku na lavičku. Chyba! Umístím totiž konečníkový otvůrek neuváženě zrovna do mezery mezi laťkami. Tichý pšouk a z nohavice se vykutálí mastný banánek. To už je moc! Se slovy: "Já se na to může vysrat", letí do křoví. Je mně, jako bych se zrovna narodil. Tím skončily mé pašerácké pokusy. Asi to tak má být. Hory, poušť, haš, lassi, oceán, vše má svůj čas a místo. Živly jsou tam, kde jsou, a basta. Nyní už vím, že ani další z katalyzátorů nepatří do prdele, ale do čilamu. K této jednoduché pravdě musím dojít tak trnitou cestou! Ale znáte to, komu není rady, tomu není pomoci. A to ještě k přitížení situace dodám, že po shlédnutí "Midnight Express" v Kovalam jsem odmítl již tehdy jakékoli "chlapské" pokusy. Ten film je podle skutečné události a dostatečně děsivý! Mimochodem, Tomáš drobečka nepotratil, a tak jsme ho "rozpustili" v kouř. Hned za iránskými hranicemi. Chutnal dvojnásobně krásně. Oddychli jsme si. Máme klid. Jsme už zase o stát blíž - Irán. V prvním zájezdním hostinci si dáme kuřátko na rajčeti, jako u nás. Vlastně podobně, tady sedí každý chlap s flaškou bublinek před sebou. Sodovka jim chutná. Zato ale mají krásné vodní dýmky a ženy v čádorech. Na focení jsou velice alergičtí. Poušť je stejně hezká jako ta pakistánská. Zapadá sluníčko a já zapomínám dýchat. Nádhera. Cesty i doprava jsou dokonale pohodlné. Jen vojenské kontroly na každé větší křižovatce jsou novotou. V praxi to znamená co 400 až 500 km. Máme jen tranzitní víza a hlavně hlad po domovu. I když je kultura jiná a mešity s tržnicemi jsou neodolatelné, přeci jen nějaký ten magnet v nás je. A tahá. Vypereme sebe i věci. Čvachtám dokonce i spacáček. Teplo sice moc nedrží, zato toho jemného prachu se nechce vzdát. Kdyže jsem to vlastně spal v natřepaných peřinách? Večer u Japonců končí naprostou katastrofou. Už toho bylo dost. A tak se opět přizpůsobujeme. Blíž k Evropě měníme zvyky. Po papáníčku už jen doutník. Za to je holandský s příchutí whisky. Šmakuje dokonale! Odvykat si je nutno pomalu. V Česku budu kuřákem zase jen za dlouhých oslav, po několikerém pivu. Irán je velmi zajímavá země, škoda, že není nálada ani čas prošťourat ji důkladněji. Lidé jsou slušní, koberce hezké, ceny velmi slušné. A navíc, jako modrooký blonďák jsem v kursu. Dokonce i v nemocnici, kde doprovázím Reťu na kontrolu, mi věnovala lékařka větší péči než pacientovi. Tak pěkně mě hladila a prohlížela si náušnice, až mě mrazilo a tuhlo hladké svalstvo mezi stehny. Neboj, žížalko, už budeme brzy doma. Cítí to, a proto se po asijském spánku probouzí k životu. Večeříme u skvělé paní Hrubé, zdejší pracovnice konzulátu. Tak milého Čecha jsem nepotkal dlouho před, ani po! Obcházíme muzea tepichů, je se fakt na co dívat a obdivovat, nějaké moderní grafiky, co se připletly do cesty, zavoláme domů.... Nadchly mě autobusové terminály. Pár autobusů a obrovská budova s kuřárnou, oddělenou modlitebnou a záchody. Hlavní ale je, že autobus čeká, kde má. Prožít si ještě jednu noční kontrolu, pak pár hodin odbavení, kdy mrzneme pod Araratem a je tady Istanbul. Cesta byla ještě proložena pravděpodobně poslední Tomášovou potyčkou. Turek už měl v ruce docela slušný křivák, spíš malou mačetu. Istanbul zkoupili Rusáci a my využíváme naposledy znalosti azbuky. Ráno jdu najít nějaký český bus do Topkapi. Je pozdě, kšefty se už odjezdily. Pomáhá nám konzulka a shání dopravu až do Českého Těšína. Válíme se v přepychovém mercedesu, zase žereme, tentokrát kuřátko s olivami a zapíjíme whiskou. Celkem je nás pět pasažérů, takže se ani netlačíme. Na rumunských hranicích probíhá nejpodivnější odbavení z divných a rázem si vzpomenu na slova paní Hrubé: "Kluci, vím, že se těšíte domů, ale věřte, ještě budete smutní. Tady je jiný, opravdu jiný svět." Když celňok neshledal nic závažného, ani uzmutí vhodného, alespoň mi podá pas tak šikovně, že jsem vděčný jen za modřinu. Oko mi zůstalo. Dokonce i lidé v Jablunkově berou desátky. Je mi smutno, ale jsem hrozně šťastný... To je volovina, co?!

   Konec je trošku odbyt, ale já si slíbil, že domů už přivezu hotovku. Svítá, jen ještě posunout hodinky o pět hodin. Let 176 z New Yorku pomalu sedá na londýnský Heathrow... Tyto stránky mají americkou národnost. To už ale je jiný příběh, s jinými herci. Možná, že někdy poletí "jetka" ze Sydney...a já budu plnit papír značkami, které vyloží, jak uběhl rok ve Státech, Kanadě, Mexiku, Guatemale…